Vracím zpět, co jsem dostal



To říká o své práci a o svém životě pečovatel Jakub Gregor, jediný muž v týmu Pečovatelské služby města Dobříše.

Pracovat jako muž-pečovatel není úplně obvyklé. Co Vás k téhle práci přivedlo?
Je pravdou, že mezi pečovateli v sociálních službách mnoho mužů není. Proč tomu tak je, skutečně nevím. Práce je to různorodá a obohacující, alespoň tedy pro mě. Pokud bych měl podrobně popsat mou cestu k této profesi, jednalo by se o rozsáhlé dílo plné pádů a zvratů v mém životě, díky kterým jsem toho mnoho vyzkoušel a mnoho zažil, až bych se nakonec dostal k povolání pečovatele. Prošel jsem různými obory, abych našel ten pravý, který mi bude dávat smysl. Vždy mě to však táhlo k sociální oblasti. Byla to ale nízká finanční odměna, jež dříve odvracela mou pozornost jiným směrem.
V březnu 2015 se vše změnilo. Při dopravní nehodě jsem utrpěl těžké polytrauma a do dnešního dne mám za sebou 15 operačních zákroků. Učil jsem se znovu chodit a dva roky se dával dohromady. Již v nemocnici jsem si uvědomil, že je třeba začít žít, skutečně žít, a dělat věci, které jsem vždy oddaloval. Poté, co jsem potkal svou současnou manželku, probral jsem s ní možnost práce v pečovatelských službách. Jako vždy podpořila můj nápad a byla mi oporou v začátcích.
K práci mě přivedla touha pomáhat lidem a vracet zpět, co jsem dostal. Dostal jsem možnost žít a začít si život užívat i v jeho maličkostech.

Nevadí Vám, že někteří lidé práci pečovatele/pečovatelky vnímají jako společensky méně hodnotnou, zejména pokud jde o práci pro muže?
To je zřejmě odpověď na to, proč je v tomto odvětví tak málo mužů. Vždy každému říkám, že nejsou ženské či mužské domácí činnosti, jen záleží na domluvě, kdo je udělá. Stejně tak se dívám na povolání. Nevidím rozdíl v tom, jestli je muž pečovatelem či žena pilotem letadla. Důležité je, aby každého jeho povolání naplňovalo, a pokud tomu tak je, pak není rozdíl mezi tím, jestli budete advokátem, manažerem zahraniční společnosti, pečovatelem či popelářem. Všechna povolání mají svůj význam.

Jak na Vaši volbu reagovalo Vaše okolí, Vaše rodina, Vaše žena?
Jak už jsem uvedl, má manželka mě podpořila. Je ráda za mou práci, protože jsem spokojený a svou spokojenost přináším domů. Své původní rodiny jsem se nikdy na názor neptal.

A jak na Vás reagují klienti? Je to jiné, než kdyby o ně pečovala pečovatelka?
Reakce mých klientů směrem k mé osobě byly prozatím pozitivní, někdy neutrální do té doby, dokud jsme se navzájem více nepoznali. Za tuto zkušenost jsem velmi rád, dává mi to sílu v práci pokračovat. Práce s lidmi je krásná a zároveň náročná.
V našem pracovním kolektivu jsem benjamínkem a zároveň jediným členem mužského pohlaví.
Ptáte se mě, jestli je to jiné, když o vás pečuje muž místo ženy? Asi ano. Ne po stránce vykonání pečovatelského úkonu pro uživatele, tam musím odvést stejnou práci jako mé kolegyně, ale při naslouchání klientovi a řešení jeho problémů a přání. Navíc musím vzít v potaz generační rozdíl mezi mnou a mými klienty. Jako člověk jsem velmi tvrdý sám k sobě i ke svému okolí. Slovo „nedokážu“ pro mě neexistuje, jedině „nechci“. Díky mé zkušenosti způsobené nehodou, kdy jsem byl odkázán na druhé, se ale dokážu nad tuto mou vlastnost povznést a být více empatický. Navíc mohu našim uživatelům poradit při potížích s mobilitou. Práce v sociálních službách je o individuálním přístupu, kdy musíme respektovat zvyklosti a přání každého, kdo využívá našich služeb. Některému uživateli mužského pohlaví nevadí žena pečovatelka, jinému ano, stejně tak je to samozřejmě v postavení žena uživatelka a pečovatel.

Setkáváte se s lidskou křehkostí a nemohoucností. Co to s Vámi dělá? Nevyčerpává Vás to?
Určitě mě toto nevyčerpává. Sám jsem byl v podobné situaci.

Je naše společnost hlásající ideály mládí a zdraví vůbec schopna přijmout stáří se vším, co k němu patří?
Na tuhle otázku bych se musel dalekosáhle rozepsat, ale zkusím to zkrátit. Nejprve bychom si museli narovinu říct, co patří ke stáří a co to vůbec stáří je. Znamená to snad, že s věkem musím být nemocný? Ne-mít moc nad sebou samým? Tak to být přeci nemusí. Pravdou je, že lidé se stáří a smrti bojí, přitom se smrti nikdo z nás nevyhne. Je to zkrátka koloběh života. Z toho, co vnímám, usuzuji, že naše společnost je nemocná a není ochotná s tímto stavem nic dělat. Kdyby to tak nebylo, nebyly by plné čekárny lidí čekajících na recept na lék, který jim zřejmě spíše více ublíží, než pomůže. Naše společnost není vůbec schopna přijmout stav plného zdraví a utápí se ve svých nemocech, a to zcela zbytečně, natož aby přijala stav stáří.

Co Vás osobně na téhle práci nejvíc baví a těší?
Nejvíce mě baví práce s lidmi, která je každý den jiná. Stejně tak si užívám práci na čerstvém vzduchu, například při doprovodech klientů.

Máte nějaké nápady nebo plány, co by bylo dobré dělat jinak, aby pečovatelská služba byla v Dobříši populárnější a mohla tak zapojit do spolupráce víc lidí?
Od 1. února tohoto roku máme novou ředitelku Mgr. Lucii Přádovou, která přinesla nový a čerstvý vítr do naší služby. Přichází s novými nápady a některé z nich jsou již v realizaci. Jsme více v kontaktu s představiteli našeho krásného města, s lékaři a do budoucna by se měl v domově s pečovatelskou službou vybudovat denní stacionář. Myslím, že pro začátek je to skvělý start. Jediné, co bych možná vzkázal našim spoluobčanům, je aby se nebáli využít pomoci pečovatelské služby v případě, že nejsou zcela soběstační. Využít pomoci není žádná ostuda či degradace, každý občas potřebujeme pomoci. Sám jsem potřeboval pomoc jako ležící pacient, posléze jako vozíčkář.

Autor: Jakub Hučín
Foto: Pečovatelská služba města Dobříše

Reklama

Předchozí článekInvestiční projekty podpořené prostřednictvím Místní akční skupiny Brdy–Vltava z Integrovaného regionálního operačního programu
Další článekUkliďme si Dobříš