4. pokračování
Zajímavých okamžiků v této dlouhé činnosti myslivců by bylo na ještě dlouhé povídání, tak uvedu alespoň dva příklady. První je poněkud o zvláštním způsobu lovu. Někteří myslivci prováděli noční lovy –za úplňku na zmrzlém sněhu v několika stupňovém mrazu, kdy bylo nutné dokázat několik hodin na vysokých posedech čekat na zvěř a udržet pozornost. O zvláštní zkušenosti s chovem selat divokých prasat v domácím prostředí by mohli vyprávět myslivci pánové Bohuslav Švehla a Vladimír Hanzal.
V rámci své činnosti také myslivci vykonávali v honitbě ochrannou a kontrolní činnost a to jak pro zvěř, tak ve spolupráci s lesníky i pro přírodu a les. Nejen proti loupeživým lovům zdivočelých psů, ale i proti jiným uživatelům lesa, kteří svým nevhodným chováním, a nebo běháním jejich psů na volno, zapříčinili vyhánění zvěře z jejich stanovišť a tím i jejich nucenou migraci. V ochraně lesa pak upozorňují kontroloři na různé poškozování lesního porostu, na nebezpečné rozdělávání ohňů, na nepovolené jízdy lesem různými dopravními prostředky a na další nevhodné chování návštěvníků lesa. Někteří myslivci poskytovali na požádání rady zejména začínajícím houbařům, protože znali případ, kdy v honitbě zemřel mladý muž na otravu jedovatou houbou. To se stalo v prvních letech činnosti organizace Jarolím, kdy si malá skupina mladých trampů oblíbila jako své tábořiště místo na břehu říčky Kocáby v údolí pod obcí Pouště, směrem k Novém Knínu v místě naznaném „V Lurdech“. V tábořišti se chovali dobře, lesu ani přírodě neškodili, oheň rozdělávali až na samém břehu říčky. Při jedné jejich akci si u táborového ohně jeden mladý muž opékal na žhavém kameni houbu václavku, kterou hned pojídal. Za krátkou dobu však zkolaboval. Protože nikdo neznal jedovatost houby, neposkytli mu pomoc a on na místě zemřel. Na tom smutném místě mu jeho kamarádi na památku postavili kamenný náhrobek, který po mnoho let připomínal návštěvníkům tohoto místa nešťastnou událost. Pro připomenutí: houba václavka je za syrova jedovatá, dá se však konzumovat po varu asi třiceti minut. Po této úpravě je poživatelná. Já je mám rád nakládané na kyselo a jsou pak výborné jako příloha k masu.
Závěrem se chci čtenářům omluvit, že to povídání o myslivcích bylo delší, ale informací o jejich čtyřicetileté činnosti bylo tolik, že to není možné napsat stručným způsobem. Stejně jsme jich ještě dost nepoužili. Hlavně chci říci, že podle vyprávění starohuťských myslivců vykonali za desítky let mnoho dobré a poctivé práce pro myslivost v naší oblasti. Trpělivou a svědomitou prací dokázali chovat v honitbě kvalitní spárkatou zvěř, udržet dobré stavy zvěře a pro trh dodávat kvalitní zvěřinu. Za to jim patří velké poděkování. Svoji činnost ukončili v roce 1990, kdy jim končila nájemní smlouva a podmínky pro novou smlouvu nebyli schopni splnit. Zanechali však za sebou v myslivosti dobrou stopu, dokonce i živou v podobě starohuťského muflona.
A ještě jedno poděkování si zaslouží. Za těch několik příjemných odpolední strávených ve společnosti kamarádů Františka Snopka, Bohumila Švehly a Vladimíra Hanzala u vzpomínání na jednu nikoliv bezvýznamnou etapu života naší obce, našich spoluobčanů.
Josef Libický
