Ochotníci za první republiky



Kultura v Dobříši mezi světovými válkami se příliš nelišila od toho, čím se žilo v ostatních českých maloměstech. Několik vesměs dechových kapel, pěvecká sdružení, jeden nebo dva malíři samouci, kino a samozřejmě ochotníci. Právě ochotnické spolky patřily k personálně nejnáročnějším druhům kulturního vyžití, protože na zdárném představení se podílelo obvykle několik desítek dobrovolníků. Nešlo jen o herce, ale i o výrobu kostýmů, kulis, propagačních plakátů a samozřejmě o nejdůležitější osobu – o režiséra. Hlavní úlohu v kulturní oblasti hrál jako obvykle místní Sokol. Jeho dramatický odbor vznikl v březnu 1912 uvedením frašky „Nevěřící Tomáš“ v režii bratra Jana Kamenického. Záhy však činnost ochotníků přerušila válka.

Po válce se režie ujal Josef Otto Novák, kterého občas zastoupil František Stich. Představení se původně odehrávala v sále „Na Knížecí“, po výstavbě sokolovny se veškerá činnost pochopitelně přesunula tam. Ročně se připravovalo kolem šesti premiér, hudbou představení obvykle doprovázel kapelník ze Staré Hutě Josef Synek. V roce 1921 se dokonce představení „Naši furianti“ odehrávalo pod širým nebem v anglickém zámeckém parku. Sice přišlo hodně lidí, kteří za vstupenky utratili 6 760 korun, ale zároveň výroba náročných kulis, kostýmů pro třicet účinkujících a propagace stála přesně 6 831 korun a 67 haléřů. Většina představení v sokolovně však končila v mírném plusu, což bylo umožněno pouze tím, že téměř všichni pracovali zdarma. Repertoár patřil k celkem předvídatelným. Kromě operet, pohádek, veseloher a frašek se občas hrály i hry historické, jako například kus „Pod hrádkem dobříšským“ od významného rodáka Ludvíka Kopáčka. Podle příjmu z tohoto představení ve výši 1 261 korun se však jednalo o nepříliš navštěvované představení, protože obvykle se na vstupném vybralo přes tři tisíce korun. Koncem dvacátých let se režírování většiny představení ujímá bratr Karel Honzík, kterého v roce 1935 nahrazuje Jaroslav Stamberg. V době hospodářské krize klesá příjem ze vstupného, na což ochotníci reagují skromnější výpravou, aby nekončili ve ztrátě. Klesající trend vyvrcholil v dubnu 1934, kdy se na veselohru „Jak jsem se měl po smrti“ v režii Františka Sticha vybralo pouze 311 korun a 50 haléřů, což vedlo ke ztrátě 51 korun a 10 haléřů. V druhé polovině třicátých let se na repertoár opět vrátili tak oblíbení „Psohlavci“ od Aloise Jiráska a celkem zhusta se hrály veselohry, které diváci už znali z filmových pláten.

Nutno podotknout, že sokolský ochotnický soubor nebyl jediný v Dobříši, svůj soubor měl například i místní Orel, ale vládci sokolovny vládli i kultuře ve městě a vymýtit české ochotnické divadlo se dlouho nedařilo ani nacistům za okupace. Doložena jsou představení divadelního odboru Sokola ještě z konce roku 1940. V roce 1943 pak pořádal představení „Madlénka z kovárny“ divadelní spolek „Merkur“ v sále „Na Knížecí“ za režie bratra Jaroslava Stamberga.

PhDr. Jan Michl, Ph.D.
Depozitář a archiv Muzea města Dobříše

Reklama

Předchozí článekPředstavujeme vám Městský úřad Dobříš – odbor obecní živnostenský úřad
Další článekSbohem, kino!