Dopady covidu-19 na duševní a psychické zdraví dětí i dospělých



MUDr. Alena Večeřová Procházková je psychiatrička a psychoterapeutka, lektorka vzdělávání v psychoterapii a v psychosomatice a supervizorka. Dříve pracovala v Psychiatrické léčebně v Bohnicích, v psychiatrických ambulancích a v současné době má vlastní praxi. Právě ji jsme proto oslovili s prosbou o vyjádření k aktuální situaci v otázce psychického zdraví a duševní pohody v naší společnosti.

Covidová pandemie a následná opatření přinesla nárůst duševních poruch v populaci, u dospělých se hovoří o 30% nárůstu u depresí, 40% nárůstu u úzkostných poruch. V psychiatrických ambulancích pozorujeme jednak přímé dopady infekce koronavirem – kdy může dojít k poškození samotné mozkové činnosti a dochází k poruchám paměti, psychické výkonnosti, vleklým únavovým syndromům, a jednak nárůst poruch afektivně emoční regulace, kam právě deprese a úzkosti patří. Dospělí byli v období pandemie a pandemických opatření zatíženi nejen svým strachem a obavami z nákazy, ale také dopadem izolace, omezení aktivit, ekonomickými dopady a zodpovědností za rodinu ve všech vyjmenovaných směrech. Situace v současné době není o mnoho lepší, do psychiatrických ordinací přichází řada lidí s tématem úzkostí a nejistot, ale také s tématem psychického vyčerpání, když jsme se z pandemie překlopili do ohrožení válkou a celkovou změnou životního stylu v energetické krizi.

U dětí pozorujeme nárůst psychických potíží násobně vyšší, hovoří se o 180% nárůstu, přičemž nejvíce zranitelná je skupina dospívajících a mladých dospělých. Dětem vzala pandemie prakticky 2 roky vývoje a to může stát za tímto nárůstem – jejich emoční a psychosociální vývoj byl zabrzděný, ale nároky společnosti a také biologické procesy odpovídají jejich kalendářnímu věku. U dětí dochází k napětí, které vyplývá z této disharmonie a to je často prožíváno jako úzkost a nesnesitelné prožitky tenze. Děti mohou podvědomě volit různé způsoby, jak se s úzkostí a napětím vyrovnat, a to od agresivity až po agresivitu obrácenou proti sobě ve formě sebepoškozování až po různé formy úniků – do drog, do virtuálního světa počítačových her nebo sociálních sítí.

Sociální sítě se pro řadu dětí staly jediným místem, kde se kontaktovaly s vrstevníky a pro řadu dětí pak bylo těžké vrátit se k běžným vztahům ve trojrozměrné podobě. Další věcí je, že když jsou lidé ve stresu, stávají se sebestřednými, a to platí pro děti i pro rodiče. Pro organismus ve stresu začne být nejdůležitějším vlastní přežití, a tím trpí vztahy. Rodiče ve stresu nejsou dost dobře emočně dostupní a děti se pak orientují na vrstevníky jako na zdroj zpětné vazby, kterou nezbytně potřebují pro svůj vývoj.

Je již prokázáno, že sociální sítě dětem nabízejí jako identifikační vzory různě vybočující jedince a podporují děti v nereálných fantaziích o tom, jak mají samy vypadat, jak se chovat, jaký být. Reakcí na to, že tyto fantazie děti nemohou v reálném světě naplnit, bývají také různé typy úzkostí, poruch příjmu potravy a nepohodlí v genderových rolích. Děti dětem však nemohou v žádném případě poskytnout vzor toho, jak se vyrovnat s nároky běžného života, nebo dospělého života.

Dětem je potřeba poskytnout dostatek bezpečného prostoru k tomu, aby na emoční a psychosociální úrovni dohnaly covidem ztracené dva roky. Rodiče by měli fungovat jako takzvaný pružný plot, který neumožní extrémy, ale umožňuje pohyb v bezpečně vymezeném prostoru. V případě potíží, které přesahují vyrovnávací kapacitu rodiny, je dobré kontaktovat odborníka a ideálně spolupracovat v rámci rodinné terapie. Potíže jednoho člena rodiny totiž dopadají na všechny, kdo v rodině žijí, a mohou vyvolávat mechanizmy, které potíže současně udržují.

Podstatné je, aby v rodinách byla bezpečná a otevřená atmosféra, ve které se děti mohou svěřit, aby byla alespoň někdy i legrace a současně aby rodiče spolupracovali a omezovali dětem přístup na sociální sítě a k PC, aby dětem pomáhali být součástí trojrozměrného světa vztahů a běžných praktických činností.

Když bychom se tedy zaměřili na to, jak zmírňovat dopady pandemického období a současné náročné situace na děti, vyplývá nám z toho, že rodiče a dospělí obecně by se měli dobře opatrovat a využívat veškeré dostupné zdroje emoční podpory k tomu, aby byli dobře emočně k dispozici svým dětem.

O které zdroje se tedy jedná? Je to podobné, jako když zajišťujeme zdroje pro svoje děti, tj. z fyzických potřeb a zdrojů potřebujeme dobře jíst, dodržovat pitný režim, dobře spát a pravidelně pobývat na čerstvém vzduchu a také potřebujeme pravidelný něžný fyzický kontakt. Jak říkal klasik psychoterapie Eric Berne v 70. letech minulého století: „Koho nikdo nehladí, tomu vysychá mícha!“ V pandemickém období byly populární také memy, které uváděly, že člověk potřebuje několik objetí denně, aby se z pandemie nezbláznil. Zároveň sem patří i třeba pravidelná lékařská péče, dbát o pravidelné zdravotní prohlídky atd.

Další zdroje, které hledáme a potřebujeme, naplňují naši potřebu bezpečí a potřebu někam patřit. Potřebujeme bezpečné a klidné místo, kde se můžeme bez obav zrelaxovat a věnovat se sami sobě a svým blízkým. Běžný puberťák potřebuje, aby rodiče měli přátelské vztahy, aby patřili do širšího klanu, což může být rodové nebo církevní společenství nebo prostě parta spřátelených rodin, kde je dostatek strýčků a tetiček a jejich dětí, kteří slouží jako alternativní modely rodin a zároveň mají docela rádi rodiče teenagera, i když on sám si o nich v určitém období myslí, že jsou úplně nepoužitelní. Z toho nám plyne potřeba péče o sebe, o své zdraví, ale i o přiměřeně dobře nastavené vztahy s širšími rodinami a přáteli.

Dalším významným zdrojem pocitu úspěchu, seberealizace a ocenění je práce. Potřebujeme mít takovou práci, která nás dostatečně zajistí a ideálně nás současně i baví – anebo potřebujeme k práci mít hobby, které nás baví, když to práce zrovna není.

V neposlední řadě jde o zdroje vnitřní, náš hodnotový systém, osobní morálku, etiku a vztah ke kultuře a umění. Krmení duše je nezbytnou součástí péče o sebe a do této kategorie můžeme zařadit také meditační a dechová cvičení, hudbu, malování a tvoření všeho druhu.

Platí, že spokojený rodič má větší kapacitu unášet emoční výkyvy teenagerů. Když pomáháme sobě, pomáháme tím i našim dětem – když se staráme o svoje potřeby, máme větší pochopení pro to, že děti mají zase svoje potřeby, které mohou být i jiné než ty naše. O vývojových potřebách dětí v pubertálním věku píši v knížce, která nedávno vyšla v nakladatelství Albatros pod názvem Pomoc dětské duši.

MUDr. Alena Večeřová Procházková



Předchozí článekAntifetfest 2023
Další článekRozhovor s Annou Nedvídkovou o celostní medicíně v našem městě a jejím přínosupro naši společnost