Jen málokdo z Dobříše nezná paní učitelku tance ze ZUŠ Dobříš Mgr. Janu Kundrátovou. Právě ona dala vzniknout první taneční výuce v našem městě a za více než 40 let vedla stovky děvčátek i chlapců k ladnému baletnímu pohybu i základům klasických lidových tanců. Tato úžasná dáma, která žije tancem doslova každý den, miluje život, lidi a legraci. V tomto rozhovoru zavzpomínala na své začátky, nespočet zážitků, ale řeč přišla i na současnost a budoucnost. Věříme, že pro rozhovor do březnového vydání Dobříšských listů, které je věnované právě ženám, jsme nemohli zvolit lépe…
Jak jste se vlastně k tanci dostala?
Tancovala jsem už od malička. Ve čtyřech letech jsem začínala s baletem a k tomu pak se přidaly ještě jiné druhy tanců a potom i společenský tanec. Nejprve jsem vystudovala pedagogickou fakultu, během které jsem ale stále tančila. Když jsem pak nastoupila učit na 5. ZŠ Příbram, neustále jsem s dětmi něco nacvičovala a tvořila nejrůznější soutěže a vystoupení. Kolegové mi tehdy doporučili, abych si udělala ještě taneční pedagogiku, a tak jsem nastoupila na Akademii múzických umění v Praze a vystudovala obor taneční pedagogiky.
Jak jste se ale dostala z Příbrami k nám na Dobříš?
To bylo někdy v listopadu v roce 1980, tehdy přišel na 5. ZŠ Příbram pan učitel Jaroslav Baudys ze ZUŠ Příbram a představoval dětem různé hudební nástroje. Já jsem právě končila akademii, a tak jsem se ho zeptala, jestli by umělecká škola neměla zájem o taneční obor. V těch letech nic podobného nikde nebylo a bohužel ani umělecká škola neměla prostory, kde by se tanec mohl vyučovat. Netrvalo ale dlouho a v dubnu následujícího roku jsem byla nečekaně zavolána do ředitelny, kde na mě čekal právě pan učitel Baudys, který mi tehdy řekl: „Stávám se ředitelem základní umělecké školy v Dobříši, nechtěla byste tam vzít taneční obor?“ No a já jsem okamžitě řekla: „Chtěla!“ A tak jsem v září 1981 nastoupila naprosto šťastná na ZUŠ Dobříš a musím říct, že stejně tak šťastná jsem i dnes.
To tedy znamená, že tanec v našem městě učíte už více než 40 let…
Ano, a na všechno vzpomínám s velkou láskou a moc ráda (říká paní učitelka se slzami dojetí v očích). Jsou to asi stovky dětí, které jsem mohla učit a se kterými jsem zažila nádherné chvíle. Dobříš a Dobříšáci mi přirostli k srdci. No a miluju tady ty malý dětičky, které chodí tančit.
Víte, tanec je mou celoživotní láskou a já si strašně vážím toho, že některá z děvčat, která se mnou tady začínala jako malé holčičky a dneska už mají svá zaměstnání, rodiny, děti, dokonce i vnoučata, jsou se mnou stále a stále tančí. To je moc prima. Děláme společně krásné muzikálové nebo současné věci. A pak mám ještě partu dam staršího věku, se kterými dělám country.
Co všechno vlastně v rámci svých tanečních hodin učíte?
Celkem mám v týdnu 13 hodin tance. Tady na Dobříši učím tři dny a jeden den učím v Příbrami. Mám hodiny základů baletní průpravy a základů lidového tance. Já s dětmi ze začátku dělám hodně rytmická cvičení a narovnávám jim tělo. Když se děti naučí základy, můžeme pak přidávat další průpravná cvičení, improvizace, lidové tance a nacvičovat nejrůznější vystoupení, do kterých přidáváme třeba i akrobatické prvky.
Mimo tanec samotný se snažím děti učit navíc lásku k lidovým písničkám. Je prima, když si při tancování děti zpívají. Jen si myslím, že v současné době se u dětí projevuje více špatná paměť a je třeba s nimi více opakovat. Hudba hraje při výuce tance jednu z hlavních rolí, a proto jsem ráda, že alespoň jednou v týdnu máme možnost mít živou korepetici. Jinak využíváme samozřejmě i magnetofon.
S kým myslíte, že je větší práce. S malými dětmi, nebo naopak s těmi staršími?
Malé holčičky jsou moc poslušné a moc hezky se mi s nimi pracuje. Těžší je to asi s těmi teenagery, ti jsou takoví specifičtí, ale i s nimi se to dá. Hodně mi povídají o svých zážitcích ze školy, z domova, a tak to všechno nějak kloubíme dohromady. Samozřejmě u toho musí být vždycky i trochu legrace, která je potřeba i k životu vůbec.
Je nějaké vystoupení, na které vzpomínáte nejraději?
To bych ani neřekla. Za ta léta jsme jezdili po různých místech a vytvořili i společně s kolegy nádherná vystoupení. Každý rok jezdíme tančit a vystupovat do Kolína, vystupovali jsme celou tu dobu i v Salesiánském divadle, kde se jednou za rok sjíždí členové společnosti tanečních pedagogů ze Středočeského kraje, aby předvedli svá vystoupení, a někdy se přidají i Moraváci.
Dřív jsem dělala hodně maturitní vystoupení, a třeba Starce na chmelu, to bylo předtančení, které jsem připravovala pro třídu mé dcery, je pro mě nezapomenutelné. Krásný byl ale třeba i Limonádník a mnoho dalších věcí. Jsou to všechno moc hezké vzpomínky.
Kde berete inspiraci pro stále nové choreografie a taneční vystoupení?
Moc ráda navštěvuji různá taneční vystoupení, divadlo, ale inspiraci beru třeba i z televize a tanečních pořadů. Hodně ale chodím na dětské přehlídky, kde vidím, co je dobře a co není.
A prozradíte nám, co chystáte na Májové slavnosti města Dobříše?
Za ZUŠ Dobříš bude určitě swingový orchestr a my vystoupíme s malými holčičkami, se staršími a těšit se můžete i na dobříšský KUS žen.
Za tu řádku let Vám prošlo rukama nespočet dětí. Vzpomenete si na nějaké velké talenty?
Dnes se mnou učí právě Renata Kubátová, která je moje žačka. Tanci se pak více věnovala třeba Lenka Křivánková nebo Danuška Faktorová, které byly moc šikovné. Velkou radost mám ale i z těch mých děvčat, která se mnou tančí od malička a stále vystupují na nejrůznějších událostech, představeních nebo plesech. Tak se tak já i ony protancováváme tím životem společně a je to moc fajn.
Nejen s KUSem žen, ale i s kolegy ze ZUŠ Dobříš jste toho za ta léta museli prožít neskutečně moc…
Ano. Vlastně některé ty holky jsou se mou opravdu celých 40 let. To je moc prima a já je mám moc ráda. Zažili jsme toho opravdu neskutečně. Jezdili jsme vystupovat do Holandska, do Francie, byli jsme na Slovensku a jezdili jsme dokonce i na soustředění mimo republiku.
Vzpomínám si na naše první soustředění, které se konalo hned po revoluci. Vyrazili jsme tehdy do Rumunska. Bydleli jsme tam v rodinách a tančili na udusané podlaze, ale i po mnoha jiných soustředěních na luxusnějších místech jsme na tohle vzpomínali nejraději. Na zpáteční cestě tehdy dvěma holčičkám ukradli bundy a já se tak bála, co mi řeknou rodiče, a jak dostanu vynadáno. Když jsme se ale vrátili, tak mi paní Průšová jen řekla: „Hlavně, že jste je paní učitelko přivezla zpátky živý.“
No a pak jsme jezdili do Španělska, do Itálie do Bibione i jinam a tam cvičili celé dny. Pořádaly se zájezdy a družby. Brali jsme vždy autobus a vyrazili společně… děti, dospělí i starší a bylo to úžasné. Tohle už asi frnklo, ale možná je to velká škoda. Na takových zájezdech vznikaly totiž přátelství, společné zážitky, propojení generací, … Mělo to větší smysl, než jsme si asi tehdy vůbec mysleli. Dávalo nám to všem spoustu radosti a krásné zkušenosti.
Jak vnímáte za ta léta vývoj tance a vůbec pohybových schopností dětí?
Teď se to bohužel všechno zpomalilo tou pandemií. Nejen v tanci, ale ve všem se výuka hrozně moc zpomalila a je to velká škoda. Ta dvouletá pauza je velmi znát. V nedávné době jsem navštívila představení různých pražských škol a vidím, že nejen taneční vystoupení nejsou tak brilantní, jak bývala. V tomhle kumštu se nám život doslova zastavil a třeba pro taneční výuku nebyla distanční výuka to pravé ořechové. Tanec je totiž hlavně o naprostém napětí těla a někdy je prostě potřeba do tanečníka takzvaně dloubnout, aby se to napětí do těla dostalo, a to přes obrazovku monitoru prostě nešlo.
Mnoho lidí dnes tvrdí, že děti nám v pandemii zlenivěly a už nemají chuť se hýbat a něco dělat. Jak to vnímáte na svých hodinách Vy?
Naopak. Ty děti ten pohyb hrozně potřebují a je mezi nimi vidět radost, jakou jim přináší. Těší se na vystoupení a baví je ta práce a nové věci. Zásadní roli tady hlavně u malých dětí hrají sami rodiče. Tanec je o disciplíně, a proto je třeba, aby rodiče, kteří dávají dítě na tanec nebo i jinam do různých kurzů a kroužků, dbali na pravidelnou docházku a na hodiny je vodili a vedli je k pravidelnosti.
Jak vnímáte Vy svou roli paní učitelky, která může mnohdy dítěti být vzorem?
To je pro mě jedna z nejkrásnějších věcí na mé práci. Moc si tohohle vážím. Když mi pak děti třeba píšou psaníčka nebo mi řeknou, že tohle je hezký, tak to mám velkou radost.
Učit tanec a děti více než 40 let je obdivuhodné. Vy jste navíc nikdy neztratila své nadšení k tanci ani k dětem. Jak jste to dokázala?
Víte, to prostě musíte mít hrozně ráda. Já to vlastně beru jako své poslání. Až se jednou zastavím, tak to bude konec (dodává paní učitelka se smíchem).
Kromě toho, že jste asi nejznámější učitelkou tance v Dobříši i širokém okolí, jste mimo jiné také úžasnou ženou. Dovolím si tvrdit, že jste naší dobříšskou dámou, která nestárne, vždy dokáže doslova pohladit vlídným pohledem a potěšit milým slovem. Prozradíte nám na závěr našeho rozhovoru Váš recept na život?
V paměti mi utkvěla slova spisovatele Hrabala: „Život je k zešílení krásnej, ale občas…“, která asi hovoří za vše.
Důležité je ale v životě naslouchat lidem, dětem, zajímat se o dění okolo a mít rád život a věřit. Já nevím, jestli je to pro mě samotnou dobré nebo špatné, ale já jsem životní optimista a vždy věřím, že všechno dobře dopadne. Tak asi tak.
Zpracovala DH
Zdroj foto: archiv Jany Kundrátové a DH
