V minulých Dobříšských listech samozřejmě nemohla uniknout mé pozornosti zpráva o identifikaci mincí z pokladu, který byl v roce 1953 objeven. O to více mě mrzí, že jiný poklad, který byl vykopán nedaleko cesty do Brodců tak před více jak deseti lety, zmizel ve sbírkách sběratelů starých mincí a nálezci jej zatajili. Přesto mi to připomnělo ještě jeden poklad, který byl STB hledán v roce 1983 na zámku Dobříš. Vše začalo tajemnou zprávou z 20. dubna toho roku ze Sovětského svazu, kterou poslal bývalý partyzán Sazoněc, jenž v roce 1945 působil se svou skupinou právě zde. V dopise informoval naše úřady, že v průběhu května 1945 ukryl 15 samopalů a nábojů k nim. Bedna měla být uložená v parku u zámku v Dobříši, a to asi 150 metrů od vchodu do sklepení pod jednou z podlahových desek. Dopis obsahoval i místo přibližného uložení bedny, která se měla nacházet v místech bývalých pivovarských sklepů pod francouzskou zahradou. Na Dobříš se neprodleně vypravili agenti Státní bezpečnosti s minohledačkami. Na udaném místě však nalezli pouze několik různých kovových předmětů, nábojů a ostrý granát. Signál z minohledačky však identifikoval i naprosto jiné místo, které se sice taktéž nacházelo asi 150 metrů od vchodu do podzemí, jenže nebylo uvnitř, ale venku. Místo však zuřivě chránil zahradník, který zde měl již oseto a nechtěl si nechat zahrádku rozkopat krumpáči. Oba agenti nahlásili možné místo, kde by se zbraně mohly nacházet, a proto proběhlo i operativní šetření, při kterém bylo zjištěno, že v prostoru zahradnictví v zámku došlo několik let nazpět k propadu nákladního auta do starého výkopu, ve kterém byly nalezeny zbytky staré vysílačky a různé druhy vojenského materiálu. O zbraních se však ve zprávě nepsalo. Nově identifikované místo bylo však trochu stranou, a to u zdi pod vchodem do zahradního skladu, na kterém byla vystavěna voliéra. I nákres, který poslal vysloužilý partyzán, se více blížil místům, kde se nacházely dříve skleníky, a od samotných pivovarských sklepů byl vzdálen.

V dalším dotazu na adresu soudruha Sazoněce, která byla podána 6. 5. 1983, si chtěli naši hledači pokladů upřesnit, kde přesně se bedna se zbraněmi nacházela. Naše strana si ale musela počkat až do 21. 11. téhož roku. V nové odpovědi Sazoněc znovu potvrdil, že bedna byla uložena uvnitř podzemní chodby asi 100 až 140 metrů od vchodu do podzemí. Ve vzdálenosti cca 50 až 100 metrů od vchodu se chodba zatáčí a 30 až 40 metrů za touto zatáčkou, v místě, odkud již vchod není vidět, odstranil prý jednu z betonových podlahových desek, vykopal jámu a umístil do ní bednu se zbraněmi. Vše znovu zasypal a desku vrátil na místo. O ukryté vysílačce neměl tušení. Agenti si podle zprávy znovu odvodili, že by se mohlo jednat o pivovarské sklepy a celou chodbu prošli s minohledačkou. Na několika místech, kde se objevil signál, žulové anebo pískovcové desky odstranili a kopali. Bohužel na všech místech vždy brzo narazili na kompaktní skálu. Navíc sklepy nejsou tak velké, aby daly délku chodby 150 metrů. Z dalších dochovaných informací není zřejmé, zda kopali i v místě zahrady, které si vytipovali na jaře. Jisté bylo pouze to, že se jim místo, kde sovětský partyzán zakopal bednu se zbraněmi, nalézt nepodařilo, a je tedy otázkou, kam je mohl dát. Přeci jenom bylo v té době skoro již 40 let od událostí a paměť mu mohla selhat. Další možností bylo sovětského partyzána pozvat na Dobříš, aby jim místo uložení ukázal přímo, ale zřejmě k tomu nedošlo a ve francouzské zahradě čeká tento poklad stále na nalezení.

Petr Kadlec

Zdroj: Mareš, Jaroslav V. Tajný signál ze SSSR a případ vzteklého krumpáče.
In: Nacistické poklady a STB.
Praha, Euromedia Group, 2021,
str. 192–197.

Dílčí vzpomínku na svého dědu z matčiny strany policistu, Karla Škváru (12. 7. 1910 – polovina 70. let 20. století), a na jeho životní zážitky zachoval pro příští generace a předal po téměř 80 letech dobříšský občan pan Miroslav Rambousek.

Pan Škvára začal studovat Školu uniformovaného policejního strážního sboru v Praze v roce 1937. V době nacistické okupace Československa a existence Protektorátu Čechy a Morava (16. 3. 1939 – 8./9. 5. 1945) sloužil pan Škvára od roku 1940 u pořádkového uniformovaného strážního policejního sboru v Praze.
Již v počáteční fázi existence protektorátu museli odbojáři z řad české uniformované protektorátní policie překonávat zvyšující se dozor a vedení nacistických bezpečnostních složek, omezené možnosti dané jejich nižším postavením v rámci policie, výrazné riziko a problémy s napojením na organizovaný odboj. Využívali však i skutečnost, že nacistická německá tajná státní policie gestapo, pronásledující politické odpůrce nacismu, požadovala v některých případech součinnost při zatýkání jimi vyhlédnutých zájmových osob.
Po atentátu československých výsadkářů 27. května 1942 na zastupujícího říšského protektora v Protektorátu Čechy a Morava Reinharda Heydricha (7. 3. 1904 – 4. 6. 1942), a po drastických represáliích nacistického aparátu vůči skutečným i domnělým odpůrcům nacistů, se pan Škvára spolupodílel na rizikových avízech pro Čechy, kteří byli ohroženi zatýkáním gestapa. Ze vzpomínek pana Rambouska vyplývá, že se takto podařilo předem informovat několik set ohrožených českých lidí o připravovaných akcích gestapa. V průběhu takzvané heydrichiády to však gestapo odhalilo a přestalo české protektorátní policii důvěřovat, čímž se informační možnosti odbojářů v řadách protektorátní policie výrazně omezily.

Policista pan Škvára disponoval v době nacistické okupace příslušným policejním služebním průkazem a služebním motocyklem. Díky tomu mohl i při omezeném přístupu k pohonným hmotám jezdit z Prahy za rodiči do domu v Dobříši, v Rosovické ulici čp. 421. Teprve po vypuknutí protinacistického Pražského povstání 5. května 1945 a vzplanutí bojů mezi nacisty a povstalci již situace neumožňovala takovéto přesuny, a proto setrval až do osvobození v Praze.
Ve dnech 5. až 9. května 1945 se pan Škvára osobně aktivně zúčastnil bojů v povstalecké Praze.
V průběhu povstání se pak aktivně zapojil do obrany tehdejšího Trojského mostu, přejmenovaného v roce 1946 na most Barikádníků. Odtud se tehdy snažila část nacistické armády, vybavená i tanky, probít z východu přes Prahu na západ do amerického zajetí. Pan Škvára byl svědkem dvou výstřelů německého tanku z vyvýšeného pravého břehu Vltavy od Pelc-Tyrolky, při nichž byli smrtelně zraněni dva jeho kolegové, obránci barikády. On sám měl štěstí, neboť třetí výstřel z nacistického tanku již nezazněl. Protože německý nápor a přesila byly zdrcující a obránci neměli ani dost odpovídajících zbraní, museli obránci mostu ustoupit do prostoru Holešovic, kde se snažili dále zbrzdit postup nacistů.
V průběhu povstání se pan Škvára dozvěděl od svých policejních kolegů, že takzvaní vlasovci, disponující i těžkými zbraněmi, obsadili čtvrť Radotín, a zabránili tím průniku nacistických jednotek z tohoto směru do centra Prahy. Vlasovci, takzvaná Ruská osvobozenecká armáda – ROA, byli nazváni podle svého velitele genplk. Andreje Andrejeviče Vlasova (14. 9. 1901 – 1. 8. 1946). Nacistické vedení ji zformovalo z protisovětsky orientovaných osob z řad sovětských zajatců. V dubnu 1945 byla neúspěšně nasazena proti Rudé armádě a následně se část jejích jednotek přesunula pod vedením genmjr. Sergeje Kuzmiče Buňačenka (5. 10. 1902 – 1. 8. 1946) do Prahy. Během Pražského povstání se část jejích jednotek zapojila 6.–7. 5. 1945 do bojů proti nacistům, ale politické vedení povstání, Česká národní rada, nechtělo být smluvně spojováno s přeběhlíky z řad Rudé armády. Vlasovci se proto stáhli 7. až 8. května z Prahy. Směřovali na západ na Rokycansko a na jihozápad na Příbramsko k demarkační linii mezi sovětskou a americkou armádou ve snaze nedostat se do sovětského zajetí. Obdobně se stáhly i některé jednotky Wehrmachtu a SS (Schutzstaffeln, ozbrojená složka nacistické strany NSDAP).
V závěrečné části Pražského povstání se pan Škvára podílel v Praze na jednání s představiteli jedné z vojenských složek SS, neboť nacisté striktně vyžadovali, aby povstalce zastupovala uniformovaná osoba a aby se mohli po uzavření dohody přesunout přes Prahu na západ směrem k linii dosažené americkou armádou.

Po osvobození Prahy příjezdem Rudé armády 9. května 1945 a v souvislosti s ukončením bojů v Praze ustupovaly zbytky nacistické armády a vojsk SS na Příbramsko a Písecko, kde byly definitivně poraženy 11./12. května. V květnu 1945 byl pan Škvára převeden do nově vytvářené policejní struktury v rámci Sboru národní bezpečnosti (SNB).

Za činnost v době bojů za osvobození Prahy a československého národa obdržel pan Karel Škvára 25. května 1945 pochvalné uznání IV. stupně – Vojenského velitelství Velké Prahy „Bartoš“, podepsané velitelem Vojenského velitelství Velké Prahy a vojenským velitelem Pražského povstání gen. Karlem Kutlvašrem (27. 1. 1895 – 2. 10. 1961).

Události Pražského povstání a boje o Trojský most umělecky zpracoval v roce 1946 v souboru povídek Němá barikáda spisovatel Jan Drda (4. 4. 1915 Příbram – 28. 11. 1970 Dobříš), který se s panem Škvárou osobně znal. V roce 1949 potom tento námět zfilmoval pod stejnojmenným názvem režisér Otakar Vávra (28. 2. 1911 – 15. 9. 2011). Pan Rambousek se domnívá, že postava strážníka Brůčka v podání herce Jaroslava Marvana (11. 12. 1901 – 21. 5. 1974) je zobrazena podle jeho dědy a policisty pana Škváry.

Na základě ústních vzpomínek a dobových dokumentů pana Miroslava Rambouska sepsal, doplnil a upravil Mgr. Miroslav Landa. Článek byl původně vydán 1. 5. 2023 na webu NAŠE Dobříšsko.