Rodilý Dobříšák, učitel v hudební škole, muzikant a frontman skupiny Dynamic, ale hlavně celoživotní optimista se stálým úsměvem. Takový je Karel Čihák na pódiu i doma. Jaká je jeho životní cesta spojená s muzikou a co by si přál pro budoucnost kulturního života v našem městě?
V kolika letech jste se dostal k houslím a hudbě?
Už v 1. třídě si mě vybral sám ředitel hudební školy Dobříš pan Josef Šťastný, jako kluka s výborným hudebním sluchem. Řekl, ať si seženu housle a začnu k němu chodit na hodiny. Já mám totiž v rodě z dávných kořenů, přes prababičky, Josefa Suka. Tak to tak nějak dopadlo a asi i díky tomu jsem talent. Moje první housle mi pak máma koupila od Honzy Hájka a já tak začal v šesti letech hrát na housle.
Jaká byla Vaše životní cesta muzikanta?
Nejdřív jsem vychodil 1. ZŠ Dobříš a dobříšskou hudební školu a pak jsem rovnou šel na Vojenskou hudební konzervatoř v Roudnici nad Labem. Tady jsem studoval hru na housle a dechové nástroje a pak jsem nastoupil k vojenské muzice do Příbrami. Tam jsem byl osm let a už v té době jsem začal učit na Dobříši v hudebce, která tehdy sídlila v dnešní orlovně.
Už když jsem byl u vojenské muziky, založil jsem v roce 1985 vlastní kapelu – Dynamic. Po odchodu do civilu jsme hráli s Dynamicem hodně v českých lázeňských městech, než jsme se s klukama zúčastnili velkého konkurzu v Lucerně a dostali se tak na loď do Ameriky, která patřila italské společnosti Costa Cruise. Tam jsme nastoupili roční cestu, kde jsem hrál jako barový houslista. Loď plula přes Karibik, Jižní Ameriku, Panamu, Mexiko až k Yukonu na Aljašce a pak zase zpátky. Celou tu dobu jsme hráli americkou a italskou muziku, a když bylo zle, tak jsme nasadili Škoda lásky – trumpety, a už to jelo.
Když jsme se vrátili z Ameriky, jeli jsme do Norska a tam jsme udělali další konkurz a šli jsme na půl roku do Rakouska. Z něj jsme se nějak vrtli do Švýcarska, kde jsme hráli vždycky šest měsíců v roce necelých sedm let. Když jsme si řekli, že končíme, tak nás ze zvláštního důvodu vyhodili. My jsme se totiž nevěnovali dost ženám. Přijali jsme tehdy kšeft, kde byla podmínka, že číšníci museli tančit a muzikanti se o pauze měli věnovat ženám. Byl to takový dancing, napůl takový bordel. No a my jsem to jednou odmítli a druhý den ráno už nás střídala nová kapela z Itálie. Po definitivním návratu jsem začal zase učit hru na housle, dechy a zpěv v hudební škole a s kapelou jsme začali hrát hlavně u nás, občas v Německu. No, a tak to máme dodnes.
Jak byste charakterizoval Dynamic?
Hrajeme plesy, svatby, taneční, pohřby, ale i menší akce. Milujeme dechovku a z toho jsme nikdy neslevili. Ať chtěj, co chtěj, ať se děje, co se děje. Vždycky dáme jednu sérii moderních a jednu lidovek. To se nikdy nezměnilo, přes veškeré tlaky, které byly. Proto si držíme střední a starší publikum. Proto bývají plesy, kde hrajeme, vyprodané, protože jako taneční kapela hrajeme pro taneční publikum.
Vnímáte nějak, že by se publikum od dob vašich začátku změnilo?
Ono je to vlastně pořád stejný. Některé písničky hrajeme už 20 let a lidi je chtějí pořád. Hlavní je, aby se všichni pobavili a aby to bylo slušně a profi odvedené. To musí být.
Jste známý jako showman s nezaměnitelným humorem. Kde berete inspiraci a stálou energii?
Mám tři anděly, a oni mi vždycky pomůžou a zároveň mě hlídají. Když něco potřebuju, tak jim to pošlu. Takhle to s nimi mám od mládí. Beru všechno v životě tak, jak to přijde. Jsem pořád v pohodě, nerozčiluju se a problémy neřeším. Na pódiu je to samozřejmě vždycky trochu divadlo, ale já se na lidi směju i v civilu a oni se smějí na mě. Život je pak krásný a pozitivní, ale je pravda, že já to mám asi trochu zkreslený. Nikdy jsem neměl a ani nemám žádné plány. Všechno špatný je k něčemu dobrý. On ten život je jako ta mozaika, jako třeba ty krásně barevný okna v kostele. Vidíte na nich světlejší i sytější sklíčka, ale jsou tam i černá, a nakonec je z toho krásný obraz.
Tak to vnímám já.
Dokážete říct, co byly zásadní věci, které ovlivnily Váš život?
První moment byl, když jsem tady na náměstí viděl v roce 68 tanky. Do té doby si moc nepamatuju, ale od toho dne se mi nějak rozsvítilo v makovici a pak už to byla jízda – hudba, sport, všechno. No a pak mi život změnila Amerika. Začal jsem život vidět takový, jaký je na druhé straně. Viděl jsem člověka se sloní nemocí, kterému lezli červi z nohy, viděl jsem strašnou bídu a v ní děti a viděl jsem i bohatství. My si tady myslíme, jaký to tam není, ale není. U nás se tady máme senzačně a máme to tu úžasné. V Americe mají na všem pozlátko, všechno je „great“ (skvělý), ale oni jen hrajou divadlo. U nás je pohoda, a ty lidi!
Z čeho máte dneska největší radost?
Momentálně jsem šťastný, že se mi podařilo uspořádat život. Že se ty moje životní peripetie uklidnily… Jasně, něco patří k muzikantskému životu, ale nic se nemá přehánět. Konečně žiju v harmonickém rodinném zázemí a víc řešit nepotřebuju. K moři se mi nechce, máme Vltavu, máme Brdy, mám zahrádku, pejsky, mám šikovnou manželku. Děti se mi povedly. Karolína je porodní lékařka v Praze u Apolináře, Kuba pánský kadeřník a Tomáš si svou cestu teprve buduje, ale jde správným směrem. Myslím, že můžu být spokojený, tohle je jedna z mých životních priorit, kterou se mi podařilo splnit. A to co bude dál, je na každém z nich. Já už s tím moc nenadělám… Takže je to v pohodě. Když to půjde takhle dál, tak je to v pohodě, hlavně nic nelámat přes koleno. On i ten covid nějak dopadne. Hlavně si držet pozitivní mysl a na vše s úsměvem. Blbý je, když nemají lidi peníze a mají ekonomické problémy, ale pořád si myslím, že je možnost nějakým způsobem tu práci vždycky najít. Tak třeba jít dělat na pole. Jo, může se stát, že tam jednou budu i já a budu zpívat bramborám. Já bych to prostě všechno nechal volně…
Jste jedna z osobností našeho města. Dříve jste i kandidoval a dostal se do zastupitelstva města. Měl jste někdy ambice ovlivnit dění v Dobříši?
Kandidoval jsem. Dokonce jsem z 21. vyskákal na 2. místo díky preferenčním hlasům a byl jsem v zastupitelstvu, ale nikdy jsem neměl v úmyslu být přímo ve vedení města. Kvůli času jsem se nakonec rozhodl znovu už nekandidovat.
Ovšem touhu ovlivnit kulturní dění v našem městě jsem měl. Nakonec jsem se ale rozhodl, že to udělám jinak, přes ZUŠku a kapelu. Máme tady školní kapelu a hrajeme, jsme na Májovkách. Mimo kapelu a školu já sám hraju u pokládání věnců, při výstavách a dalších akcích. Někteří lidé mi z legrace říkají, že mám komunální služby města Dobříše přes hudbu, tak asi tak. Myslím, že kulturní život ovlivňujeme ale i jako učitelé ZUŠ Dobříš.
Máte představu, kolik dětí Vám prošlo takzvaně pod rukama? Byli mezi nimi opravdoví talenti?
Mraky. Některá děvčata, moje první žákyně, už jsou babičky. Měl jsem talenty. Byl tady například klučina, který měl tenkrát obrovský úspěch na krajské soutěži. Ten kluk perfektně slyšel, perfektně hrál, ale druhý den po soutěži mi řekl, že s houslema končí a důvod neudal. I v současné době mám tady dva, tři talenty, ale že by se někdo z nich chtěl živit muzikou a chtěl jít na konzervatoř, to nevím.
Mají v dnešní době děti o housle a hudbu zájem tak jako dřív?
No, já mám vlastně stále plný stav a nikdo mi neodchází, ale jako učitel vidím, že úroveň klesá. Dneska mají všichni spoustu jiných věcí. Někdy se divím tomu, že takhle hrajou, když tomu věnují tak málo času. Já jsem musel cvičit hodinu a pak i čtyři hodiny denně. Moji žáci cvičí možná půlhodiny denně. Někdo možná jenom v neděli, ale na housle se musí cvičit každý den. Když žák necvičí jeden den, pozná to on sám, když necvičí dva dny, pozná to učitel, když necvičí tři dny, tak to poznají všichni okolo. To jsou housle, je to brutální nástroj.
Co pro Vás vlastně housle znamenají?
No moc. Ony jsou moje druhá manželka, ale až druhá.
Jako učitel houslí, zakladatel kapely Dynamic a osobnost pohybující se v kulturním světě, máte něco, co by Dobříši z tohoto pohledu prospělo, co nám tady chybí?
Určitě, mně by se líbilo, kdyby tady byla nějaká pěší zóna s klidovou částí, kde by bylo stálé pódium a sezení. Například kamenné pódium, kde by se dala kulturní činnost provozovat klidně každý víkend, a třeba i v týdnu. Školy, a naše hudební zvlášť, by takový program pokryly hravě. Mohly by tady být koncerty školních kapel a učitelé by tady s dětmi vystupovali v rámci své práce. Taneční hodiny, hudební hodiny, divadelní kroužky ve školách, to vše by se dalo využít. Mladší i starší lidé by věděli kam jít za zábavou, kam si jít poslechnout v neděli třeba dechovku nebo se podívat na sbor zpívajících dětí. V hlavě mám jako vhodné místo parčík za sokolovnou, ale v plánech města by se mohlo najít i něco jiného a určitě by to bylo velkým plusem pro kulturní život v Dobříši.
Zpracovala DH
