Pro mnohé občany našeho města je pan učitel Tomáš Liška především uznávaným hudebníkem a držitelem několika Cen Anděl. Na Dobříši ho ale řada lidí zná také jako pedagoga Základní umělecké školy Dobříš, kde se věnuje mladým hudebníkům.
MgA. Tomáš Liška působí na ZUŠ Dobříš jako učitel baskytary, kontrabasu a multimediální tvorby. Jaké jsou dnešní děti? Co je dokáže nadchnout pro hudbu a co jim studium na umělecké škole přináší do života? O tom jsme si povídali v rozhovoru pro Dobříšské listy.
Na ZUŠ Dobříš působíte už několik let. Vzpomínáte si ještě na své začátky v roli učitele?
Vzpomínám si velmi dobře. Do okolí Dobříše jsem se přestěhoval v roce 2014 a shodou okolností tenkrát zvažoval odchod ze školy tehdejší učitel baskytary Honza Antl. Znali jsme se, byli jsme spolužáci na konzervatoři, a tak jsme se dohodli, že zkusím vzít místo za něho. Tehdy jsem vyučoval jen soukromě a s prací v kolektivu ZUŠ jsem zkušenosti neměl. Od prvního setkání s tehdejším ředitelem Janem Voděrou jsem ale cítil, že tady být chci, že je to správná volba. Sympatická a uvolněná atmosféra mezi učiteli, vstřícné vedení a děti s chutí pracovat. Z tehdejších asi pěti žáků se třída baskytaristů postupně krásně rozrostla a přibyly i děti na kontrabas a multimediální tvorbu.
Do té doby jsem měl zkušenosti především s výukou soukromých žáků, většinou dospělých. Ze začátku šlo tedy hlavně o to najít systém a jazyk, který bude dětem srozumitelný a bude je motivovat k práci. Zdálo by se, že je učení jako učení, ale je tu velký rozdíl. Soukromý žák vás kontaktuje se silnou motivací chodit právě k vám. Stojí ho to dost peněz a práce jde většinou dobře a je efektivní. Oproti tomu si na sebe žák a učitel na ZUŠ v daném městě tak trochu „zbyli“. Dítě přichází buďto samo od sebe, nebo s motivací od rodičů naučit se něco nového, ale nejste to přímo vy, za kým přichází. Jdou za nástrojem, za oborem, za celkovou osobní a uměleckou kultivací. A vy v nich postupně vzbuzujete zájem nejen o ten konkrétní nástroj a obor, ale také o sebe, jako tu nejlepší volbu na této cestě! Dětem je úplně jedno, jestli máte na poličce dva nebo deset Andělů. Jste pro ně neznámý objekt, který jim teď bude dávat každý týden úkoly a chtít po nich nějakou aktivitu. Ale vy jako učitel máte i jiné karty v ruce než jen zadávat cvičení z učebnice. Máte totiž jedinečnou příležitost stát se pro žáka inspirací. Dávkovat mu postupně své know-how a ukázat mu cestu, jak se dostat do bodu, kdy bude hraní na nástroj radost a uvolnění. Vzpomínám si, že jsem v počátcích svého hraní měl dva velké inspirátory. Prvním z nich byl basista František Raba, ke kterému jsem občas docházel na konzultace baskytary, a druhým byl Petr Kořínek, můj profesor kontrabasu na konzervatoři. Oba byli tak silné a inspirativní osobnosti, že jsem se těšil na každou hodinu s nimi a příprava byla z mé strany více než stoprocentní. Ale abych se vrátil k učení dětí na ZUŠ. Když to shrnu, tak si myslím, že je dobré v dětech vzbudit zájem o nástroj nejen tím, že jim ukážete, jak na to, ale i tím, že jste například stále aktivní umělec, že máte chuť tvořit, že se o svůj obor stále aktivně zajímáte, sledujete současnou scénu a že je prostě skvělé, že jste si tu pro sebe „zbyli“ právě vy dva.
Co Vás na pedagogické práci baví natolik, že se jí vedle své aktivní hudební kariéry stále věnujete?
Baví mě sledovat, jak se studenti postupně posouvají, jak zrají a jak se jim formuje hudební a celkově umělecký vkus a cit. Baví mě s nimi procházet různé hudební žánry a sledovat, jak na ně působí a jak jsou v tu chvíli zase o něco bohatší. Některé děti ke mně přišly absolutně basisticky čisté. Kolikrát ani nevěděly, jakou roli má v kapele basa. Jen se jim z nějakého důvodu ten nástroj líbil, přitáhl si je a my společně odkrýváme potenciál a roli, kterou basista v kapele má. Učení mě navíc nutí přemýšlet o hudbě znovu, jinak, takže i pro mě je to obohacující proces, kdy si přicházím na věci z jiného úhlu pohledu.
Jak vypadá běžný den učitele hudby? Je za ním více hraní, nebo více práce, kterou veřejnost vůbec nevidí?
Tím, že naše práce začíná až po obědě, máme život trochu otočený naruby. Ve dnech, kdy učím, vyřizuji dopoledne věci, které „normální“ člověk řeší až po práci. Pokud zbyde čas, snažím se alespoň chvilku si zahrát na nástroj. Ten den je ale potřeba počítat s tím, že to hlavní vás teprve čeká a schovat si energii na odpoledne. Práce, která není vidět a je nezbytně potřeba, tak ta se odehrává podle místních a časových možností. Tím, že často cestuji po koncertech, musím si brát práci s sebou a využít každou chvilku naplno. Asi nejvíc jde o psaní not a aranžování pro školní kapelu. Ale i to, že se svému nástroji aktivně věnujete a cvičíte je de facto práce, kterou veřejnost nevidí a je nesmírně potřeba! Udržujete se „in“, sledujete, co se v oboru děje, máte přehled a nezamrzáte na místě, které se od vás rychle vzdaluje.
Mají dnešní děti stále trpělivost učit se hrát na nástroj, nebo je potřeba hledat nové způsoby motivace?
Nevím, jestli byla trpělivost dřív u dětí větší. Řekl bych, že byla podobná. Problém vidím v tom, že je nabourávána rychlostí doby, ve které žijeme a možnostmi, které mají ve svých rukách, tedy v telefonu. Touha poslechnout si nové album od své oblíbené kapely trvá pár vteřin. Tím, že je album okamžitě dostupné, ztrácí podvědomě na atraktivitě a přichází nové impulsy. S hraním na nástroj je to přesně naopak. Věci se mění pomalu, potřebují čas, pravidelnou péči, a to bývá problém. Postupnými krůčky se děti trpělivosti teprve učí. A to je samozřejmě proces a následně i velká radost, když zjistí, že jsou schopné zahrát věc, která by pro ně před rokem byla nemožná. Motivace je důležitá a u každého žáka fungují jiné principy, takže je to pokaždé o individuálním přístupu, psychologii a empatii.
Setkáváte se častěji s talentem, nebo s pílí? A co bývá pro úspěch důležitější?
Talent je skvělý základ, ale sám o sobě nestačí. Talentovaný žák obvykle potřebuje na přípravu méně času než ten méně nadaný, ale hodiny strávené s nástrojem se nakonec počítají všem stejně. Proto není vůbec pravidlem, že právě talentovanější děti mají největší šanci uspět. Navíc si myslím, že talent se dá do jisté míry vykřesat pílí a pravidelnou prací. K tomu, aby se člověk mohl věnovat umění a dělal ho dobře, není nutné být výjimečně nadaný. Často se ukáže, že vytrvalost a chuť na sobě pracovat dokážou překonat počáteční rozdíly. Od určité úrovně se navíc rozdíly v talentu stírají a mnohem víc rozhoduje přístup. U svých žáků se setkávám s oběma typy. Ideální je samozřejmě spojení talentu a píle, ale kdybych si měl vybrat jen jednu vlastnost, byla by to jednoznačně píle.
Dokáže učitel poznat budoucího muzikanta už během prvních hodin?
Něco samozřejmě dokáže ze své zkušenosti odhadnout, ale jak říkám – talent je skvělá věc, ale bez práce dlouho neobstojí. Muzikanta učitel pozná, ale osobnost, která za ním stojí, a její potenciál, to se ukáže až v čase. A vývoj dětí bývá někdy hodně překvapivý. Někdo vystřelí rychle a pak se zastaví, jiný se rozjíždí pomalu a za pár let se posune více než ostatní.
Může hudba pomáhat dětem i v jiných oblastech života – například ve škole nebo v mezilidských vztazích?
Určitě. Hudba učí soustředění, pravidelnosti, schopnosti nevzdat se, zdolávat postupně výzvy, které často děti ani netuší, že zvládnou. To jsou vzorce, které si nesou celý život. Pokud mají děti k učiteli důvěru a funguje vzájemný respekt, roste jim během celého procesu zdravé sebevědomí, které se samozřejmě do života hodí. Společným hraním například v kapele nebo orchestru si budují sociální vazby, učí se spolupracovat, poslouchat a respektovat ostatní. Důležitou částí takového rozvoje je také formování uměleckého vkusu a celkové senzitivity k umění. Tady má učitel podle mého velký vliv a zodpovědnost za to, jak různorodou muzikou dítě dokáže „naočkovat“. Výsledek očkování se neprojeví hned, ale semínko je zaseté a míra vstřebatelnosti se u dětí rozšiřuje. Pomyslné nůžky se otevírají, hudební a umělecký rozhled a otevřenost k různým hudebním formám nebo žánrům je větší.
Co byste poradil rodičům, kteří váhají, zda své dítě přihlásit do základní umělecké školy?
Zkuste to! Z každého žáka nemusí vyrůst profesionální hudebník. Většina dětí se hudbou živit nebude a je to úplně v pořádku. ZUŠ není továrna na budoucí hvězdy. Je to místo, kde se děti učí tvořivosti, trpělivosti a kde získávají vztah ke kultuře a umění. A i kdyby si z toho odnesly jen to, že si jednou v dospělosti rády vezmou u táboráku do ruky kytaru nebo zajdou na koncert, má to smysl.
Jakou hudbu dnes děti nejčastěji poslouchají a dokáže Vás někdy jejich výběr překvapit?
Překvapovat mě určitě nepřestávají! Sám ani současné novinky z teenagerovského popu nestíhám sledovat a samozřejmě – ne všechno za pozornost také stojí. Na dětech často vnímám, když vyrůstají v rodině s hudebním zázemím – ať už v podobě rodičů muzikantů, nebo rodičů aktivních konzumentů hudby. Výběr hudby, která bude doma hrát, je cílený a děti už jsou z domova často nějakým směrem namířené a mají větší přehled. Nejsou tak zatížené laciným mainstreamovým balastem, kterého je v éteru bohužel většina. Obecně je mi sympatické, že se u mladé generace vrací trend kapel, jako je třeba Nirvana, Red Hot Chili Peppers nebo Beatles.
Máte pocit, že v době mobilních telefonů a sociálních sítí je těžší děti pro hudbu získat, nebo naopak vznikají nové možnosti?
Myslím si, že hudba má pořád svoji sílu a dokáže obstát i před takovými rivaly, jako jsou mobilní telefony nebo sociální sítě. Mám na mysli tu základní sílu, kterou v sobě dobrá muzika prostě má.
Problém je spíš v tom, že dnes jednu emoci velmi rychle střídá další. Sotva vás něco zaujme, už přichází další video, další příspěvek nebo další skladba. Scrolluje se dál, playlist běží bez konce a člověk si z toho nakonec odnese méně, než by čekal, nebo v horším případě vůbec nic.
Na druhou stranu právě díky sociálním sítím a streamovacím platformám objevujeme hudbu, ke které bychom se dříve možná vůbec nedostali. V tom vidím jejich velkou výhodu. Proto si nemyslím, že jsou technologie samy o sobě problém. Jsou to spíš nástroje, se kterými je potřeba zacházet vědomě, a to se jako společnost stále učíme.
Já se například snažím o jednoduchou věc – když mě na sítích nějaký interpret zaujme, udělám si poznámku a později si dohledám celé album. Přijde mi škoda zůstat jen u krátké ukázky, když za ní může být mnohem zajímavější příběh.
Existuje nějaký okamžik z Vaší pedagogické praxe, kdy jste si řekl: „Právě kvůli tomu má moje práce smysl“?
Jsou to především takové malé objevy během vyučovací hodiny. Chvíle, kdy vidím, že si žák něco spojil, že mu najednou zapadla souvislost, propojí se mu to v hlavě i v rukách a začne věcem rozumět v širším kontextu. Často jde o drobnosti – jako když kostičky Lega zapadnou přesně na své místo.
Velkou radost mám také ve chvíli, kdy děti dokážou zahrát skladbu, která pro ně byla ještě před několika měsíci úplně nereálným cílem. Je krásné sledovat, jak postupně překonávají překážky a zjišťují, že to opravdu funguje. Že jsme tu pomyslnou horu společně po malých krůčcích zdolali a můžeme pokračovat dál.
Samozřejmě mě těší i úspěchy žáků, kteří se dostanou na konzervatoř a věnují se hudbě profesionálně. Mám radost, že jim škola a společná práce poskytly pevný základ, na kterém mohou dál stavět.
Největší pocit smysluplnosti ale zažívám ve chvíli, kdy děti chodí na hodiny rády, baví je hudbu poslouchat, objevovat, i o ní přemýšlet a mají k ní ve svém životě blízko. To je pro mě možná ještě důležitější než jakýkoli profesní úspěch.
_
Naživo vystoupí Tomáš Liška se skupinou Invisible World i v Dobříši
Pokud chete Tomáše Lišku poznat i mimo učebnu a stránky Dobříšských listů, můžete vyrazit 12. srpna na koncert skupiny Invisible World v rámci Dobříšského kulturního léta. Hrát se bude na travnatém prostoru u sportovní haly.
