Vážíme si osobností? Tak začíná dopis adresovaný vedení města Dobříše v r. 2015, kterým začal pan Jiří Nohovec z Plzně svou žádost o to, aby se město, potažmo tehdejší rada města, pokusilo zachránit hrob českého spisovatele Jana Martince (vlastním jménem Martin Reach).
O snaze tohoto pána jsem nic nevěděl, protože jsem netušil, že hrob tohoto spisovatele byl úředním rozhodnutím zařazen ke zrušení. Uběhlo pět let a v době příprav knihy, která popisuje dobu, kdy na dobříšském zámku sídlil Domov spisovatelů, jsem se začal zajímat i o osudy těch spisovatelů, kterým se Dobříš natolik zalíbila, že zde chtěli i spočinout.
Šel jsem se tedy na hrob podívat, a jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil i já, že pomník již dávno není na svém místě a místo upraveného hrobu jsem viděl pouze místo které označoval vzrostlý keř. Zašel jsem tedy na správu hrobů, kde mě naštěstí ujistili, že se o hrob sice deset let nikdo nestará, ale samotné místo prozatím nebylo nabídnuto k pronajmutí. Je však za pět minut dvanáct.
Jan Martinec (roz. Martin Reach)
Bylo by zde však na místě říci, kdo byl Martin Reach, který psal pod uměleckým jménem Jan Martinec. Narodil se 7. 12. 1915 v pražské česko-židovské rodině, a byl tedy po otci Čechem a Židem zároveň. Již před válkou se zapojil do divadelní činnosti a pracoval hlavně jako režisér.
Krizi předválečné republiky prožil jako voják, a to hlavně v krizovém roce 1938. V březnu 1939 odešel do civilu. Bylo ovšem jasné, že v protektorátu nemůže zůstat, a tak se rozhodl se svou snoubenkou Annou emigrovat na palubě turecké lodi do Palestiny. Tato loď nakonec převážela skoro 3 000 židovských uprchlíků z celé ohrožené Evropy. V Palestině jej za jeho spíše ateistický přístup považovali za německého špiona, a tak jak říkal, musel nejdříve šest měsíců trávit v zadržovacím táboře, protože byl židem. Když jej propustili, tentokrát ho vsadili do vězení, protože jej Britové považovali zase za Němce. Po dvou letech, tedy v roce 1942, konečně mohl vstoupit do našich jednotek a v rámci 200. protiletadlového pluku bránil nebe nad Tobrukem. Poté se s celou jednotkou přesunul do Anglie a zde byl zařazen do řad obrněné brigády na pozici radisty a mířiče tanku. S úspěchem se mu podařilo přežít nasazení brigády u francouzského města Dunkerk.
Po válce v rámci euforie vstoupil do komunistické strany, ale ani to ho nakonec na začátku padesátých let neuchránilo jako žida a západního vojáka před perzekucí úřadu. Nakonec byl v 2. polovině 50. let rehabilitován a v 60. letech se mohl aktivně podílet na rozvoji generačních divadel, takzvaných divadel malých forem, kam patřila divadla Semafor a Rokoko.
Po těžkém úrazu v roce 1969 odešel do invalidního důchodu, ale nadále se věnoval psaní. Po roce 1973 se dostal za svůj životopisný román „Bastard“ na index zakázaných autorů. Jeho kniha se totiž opovážila vyprávět pravdu. Věnuje se v ní své anabázi v Palestině, službě v našich jednotkách a hlavně kruté realitě poválečné Prahy, což byl v normalizačním Československu zase těžký přečin. Později mohl pracovat, alespoň jako dramatik v Československém rozhlase, pro který psal rozhlasové hry. V roce 1972 zemřela jeho manželka Anička, jež si také Dobříš zamilovala, a proto ji nechal pohřbít na místním hřbitově.
Vedle již zmíněné knihy „Bastard“ napsal i velmi oceňovanou knihu „Potkal Kohn Rabinoviče, židovské anekdotické mikropovídky“. Přestože byla tato kniha přeložena i do německého jazyka, i tak musela zmizet ze všech knihoven do trezoru. Jeho knihy tak směly znovu vycházet až po roce 1990, kdy znovu vyšla i kniha Bastard. Začal opět psát, ale jeho poslední kniha „Nejlepší dramatik je život“ vyšla nakonec až 9 let po jeho smrti. V této knize se poslední kapitola jmenuje Dobříš, protože kniha je nedokončená. Už ji nestačil dopsat, zemřel v roce 1995 a jeho
posledním přáním bylo, aby byl pochován ve své milované Dobříši vedle své milované ženy. Bohužel po roce 2005 se vesměs o hrob nikdo nestaral a postupně chátral.
Mou snahou bude tento hrob válečného veterána a spisovatele zachránit, k čemuž už jsem podnikl určité kroky, a vyzval současnou městskou radu k nápravě křivd z minulosti. Zároveň chci zajistit, aby se místo dostalo do chráněných hrobů.
Petr Kadlec
