Jsou lidé, na které by se zapomínat nemělo, a naopak si na ně vzpomenout při každé možné příležitosti. Jedním z nich je i bývalý člen Okrašlovacího spolku města Dobříš Adolf Schart, od jehož tragické smrti letos uplyne 80 let. Tento významný dobříšský starosta se narodil 2. června 1899 v Kopidlně.

Po roce 1901 se rodina přestěhovala do Prahy, kde Adolf vystudoval Vyšší průmyslovou školu strojírenskou. Po odchodu ze školy nastoupil do železáren ve Staré Huti u Dobříše, kde žil a pracoval jeho dědeček, truhlářský mistr. Díky tomu nemusel nastoupit, jako inženýr strojírny, do války. Na železárny byl během 1. svět. války nařízen vojenský dohled, protože byly dodavatelem pro rakousko-uherskou armádu. Po skončení války se s vedením závodu nepohodl v otázkách na modernizaci závodu, které jako inženýr navrhoval. Pokoušel se také zasadit o zlepšení a řešení sociálních podmínek, včetně zvyšování mezd. V roce 1922 železárny opustil.

Již předtím si v roce 1919 vzal za manželku dceru hoteliéra Heinze Otýlii a v roce 1920 se jim narodila dcera Dagmar. Po odchodu ze železáren jej Heinz zaměstnal ve svém hotelu „Na knížecí“. Adolf Schart byl v Dobříši veřejně činný v Sokole, ve straně Českých socialistů a byl členem městského zastupitelstva. V roce 1932 byl zvolen za starostu města Dobříše. V době zlepšování hospodářských poměrů nastaly problémy s nastupujícím nacismem v Německu. Na žádost Karla Čapka přislíbil vydání domovského práva v Dobříši německým antinacistům a nadále vystupoval statečně na obranu republiky v době ohrožení Československa. Jeho dcera Dagmar byla v těch pohnutých časech na studijním pobytu ve Francii. Její matka, jež se bála války a chtěla mít dceru doma, ji vyzvala, aby se vrátila. Ta však odmítla. Proto jí přilákala lstí, že je otec vážně nemocný. Aniž by si to uvědomila, odsoudila dceru k smrti. Po obsazení republiky nacistickým Německem Schart nadále vystupoval jako člověk statečný, s citem pro řešení sociálních záležitostí. Vlastenectví pro něj nebylo již jen pouze planým pojmem.

Čtvrtého června 1942, týden po spáchání atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha, byla dokončena na Dobříši instalace městského rozhlasu po drátě. Než jej však stačili slavnostně vyzkoušet, objevily se na náměstí vozy říšskoněmecké policie (gestapa). Velení si zřídili v místní škole, odkud prováděli razie v domech a bytech na Dobříši. Hledali zbraně, pátrali po neohlášených osobách či poznatcích o schvalování atentátu na protektora. Zástupci policie byli též vysláni do radnice, která se nacházela v čp. 230 na náměstí. Zde kontaktovali starostu Adolfa Scharta jako nejvyššího představitele města. Nařídili mu prostřednictvím městského rozhlasu vyzvat občany ve městě, aby se ihned odebrali do svých domovů. Mimodobříšští se měli shromáždit v sále místní sokolovny. Po skončení výzvy starostu v policejním autě odvezli do jeho domu na křižovatce Příbramské a Průšovy ulice (čp. 490). Odkud ho, podle svědectví sousedů, odvedli spoutaného do auta. Podle všeho u něj našli znehodnocený revolver, který dostal od presidenta T. G. Masaryka. Po poledni celý oddíl i se zatčeným Schartem odjel do Prahy. Velení policie nařídilo jeho manželce Otýlii a dceři Dagmar, aby se druhý den dostavily na velitelství gestapa v Praze. S vědomím, že na ně nebylo uvaleno žádné obvinění, odjely se svršky pro svého manžela a otce. Zde však byly i ony následně zatčeny. Po třech týdnech státní rozhlas a noviny oznámily, že „Adolf Schart, jeho manželka Otýlie a dcera Dagmar byli popraveni v podvečer dne 26. června 1942 na vojenské střelnici v Praze Kobylisích.“ V dobách takzvané „heydrichiády“ stačilo k popravě pouhé podezření ze souhlasu k atentátu, ze zesměšňování. Následovaly popravy. Cílem bylo zlikvidovat české vlastence a českou inteligenci vůbec. Nesmíme však zapomenout ani na druhou popravenou manželskou dvojici, kterou byli Antonín a Vlasta Oktábcovi. Vlasta byla popravena 24. 10. 1942 a Antonín 26. 1. 1943. Zemřeli, protože věřili, že český národ nesmí klesnout na kolena, a my si musíme alespoň připomínat jejich osobní hrdinství.

Petr Kadlec, předseda Okrašlovacího spolku města Dobříše

Ernest Körösi se narodil 13. září 1938 na Slovensku v malé vesnici Rešica u maďarských hranic. Narodil se sice jako československý občan, ale už po dvou měsících se jeho vesnice stala součástí Maďarska a on maďarským občanem. V roce 1945 se jako školák opět stal občanem československým. Po vychození maďarské základní školy pracoval rok v zemědělství, aby poté nastoupil na hornické učiliště v Karviné, protože československý průmysl nutně a rychle potřeboval tisíce nových horníků. Do té doby Ernest žil výhradně v maďarském jazykovém prostředí, neuměl ani pořádně slovensky. Náhle byl vržen do města, kde se hovořilo pouze česky a částečně polsky. Dokázal se s tím vyrovnat a učiliště úspěšně dokončil v roce 1956. Nutno však podotknout, že nároky na absolventy hornického učiliště nebyly v té době nijak přehnané. Ernest se odstěhoval do Ostrova nad Ohří a začal pracovat v dole v Jáchymově jako lamač, razič či rubač. Čili začínal tak říkajíc od píky. Zde se seznámil s manželkou a svatba se konala v roce 1958. Brzy se jim narodily první dvě děti a těsně před stěhováním se
Ernest stal na několik měsíců příslušníkem Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti v Ostrově nad Ohří.

V rámci reorganizace v roce 1961 se Ernest i s rodinou přestěhoval do Dobříše. Konkrétně do panelového bytového domu u kina. Začal pracovat jako lamač a později střelmistr v uranovém dole na šachtě 11A Bytíz, kde z převážné většiny tu nejtěžší práci dělali vězni z nedalekého nápravného zařízení. A právě s nimi se Ernest brzy sblížil a začal jim nosit různé potřebné věci – potraviny, léky i lihoviny. Později svou pomoc rozšířil i o doručování dopisů a věcí mezi vězni a jejich rodinami, ale 6. listopadu 1963 byl dopaden a v květnu 1964 odsouzen lidovým soudem ke snížení platu o 15 % na dobu tří měsíců. Před větším trestem ho ochránila skutečnost, že byl členem KSČ i ROH, dosahoval vynikajících pracovních výsledků a hlavně si za pašování věcí nenechával od vězňů platit. V souvislosti s trestem však byl přemístěn na povrch, kde se už nemohl s vězni setkávat. Ernestovi to nevadilo, protože o přeložení na povrch žádal už od roku 1961.
I přes členství ve straně a dřívější výpomoc u Pomocné stráže VB se pamětníci shodovali na tom, že Ernest rozhodně nepatřil mezi příznivce komunistického režimu. S přibývajícím věkem lze dokonce říct, že se začal přiklánět spíše ke kritikům režimu. Více než s československými komunisty však měl problém se samotným Sovětským svazem. Už od roku 1956, kdy sovětské tanky utopily v krvi maďarskou snahu o demokratizaci země, měl vůči Sovětskému svazu značné výhrady. Po příjezdu sovětských tanků i do Československa v srpnu 1968 se zdravotní a psychický stav Ernesta prudce zhoršil. Podepsalo se na něm i deset let práce s radioaktivním uranem. Trpěl úzkostmi, depresemi a údajně ho postihly záchvaty epilepsie, což se projevilo i v zaměstnání. Jeho dřívější vysoké výkony se staly minulostí a zaměstnavatel ho přeřadil na méně náročnou i hůř placenou pozici. Ernest nastoupil na dlouhou nemocenskou a do práce se vrátil až 17. února 1969. V uranových dolech se dohodl na ukončení pracovního poměru a projevil zájem o práci ve zdravotním středisku, kde mu bylo nabídnuto zaměstnání v místní sádrovně. Údajně projevoval o nové zařazení velký zájem, ale vše nakonec dopadlo jinak.

Dne 27. února 1969 odpoledne vyšel z domu čp. 1011 v dnešní Jáchymovské ulici, polil se hořlavinou a zapálil. Kolemjdoucí ho sice po chvíli uhasili, ale i tak utrpěl těžké popáleniny na dvou třetinách těla. Podle některých dobových novin se zapálil již na chodbě domu, v tom se informace různí. Po převozu do Prahy třicetiletý otec čtyř dětí svým zraněním po několika dnech podlehl. Přesněji zemřel 6. března v 15.30 v nemocnici v Praze 2, ale na hrobě má uvedené datum úmrtí 6. 4. 1969. To může svědčit o tom, že uložení urny do hrobu i výroba nápisu na náhrobní desce se uskutečnila s velkým časovým odstupem od úmrtí. Komunisté na případ od samého počátku uvalili informační embargo a čin byl okamžitě označen za běžný pokus o sebevraždu způsobený duševní chorobou. Zjevná spojitost s činem Jana Palacha nebyla zmiňována, natož prošetřována. Následně byl Ernest Körösi v komunistickém tisku vypodobňován jako blázen, cvok, labilní uzlíček nervů apod., což příliš nekoresponduje s předchozími hodnoceními v zaměstnání. Tam ho po celá šedesátá léta hodnotili jako kamarádského, přímého, pracovitého a velice oblíbeného kolegu, který se dobře stará o svou rodinu a žije řádným životem. Pracovní hodnocení sice nemají úplně nevyšší výpovědní hodnotu, ale rozhodně působí věrohodněji než komunistický tisk.

Jan Palach se sám označil za pochodeň číslo 1 a jeho čin následovalo na třicet mužů, někteří byli spíše ještě chlapci. Sice to zní hrozně, ale Jan Palach si svým prvenstvím dokázal zařídit největší publicitu. Dokázal šokovat i komunisty, kterým trvalo několik dní, než zatrhli pravdivé informování v médiích. Po roce 1989 se v podmínkách nového režimu rozhodlo, že za jednoznačně politického následovníka Jana Palacha lze označit pouze Jana Zajíce, který se rovněž upálil v blízkosti Václavského náměstí v Praze, i když se o jeho činu tehdy téměř nikdo nedozvěděl. U ostatních pochodní už bylo obtížné rozeznat, do jaké míry se jednalo o drastické řešení osobních problémů, či o politický projev vzdoru a protestu. Navíc se většina upálila mimo Prahu, takže bylo pro státní moc snazší jejich čin zakamuflovat před veřejností i zahraničím. Komunisté úspěšně všechny hodili do jednoho pytle a svorně je označili za vyšinuté opilce a blázny, ačkoliv to ve většině případů nebyla pravda. Případné dopisy na rozloučenou s uvedenými důvody sebeupálení policie zabavila či zničila a pozůstalým zakázala cokoli říkat.

Vše nasvědčuje tomu, že Ernest Körösi byl po příjezdu tanků silně deprimovaný ze situace ve společnosti, ale neméně deprimovaný byl jistě i Palach se Zajícem, jinak by nepřikročili k tak hroznému a bolestivému kroku. Je pak už celkem jedno, jestli se jednalo o čistě politicky motivovanou či medicínskou depresi. Způsob sebevraždy svědčí o tom, že Ernest věděl o Palachovi a nosil ho v hlavě. Nakolik byl jeho čin motivován snahou o protest, nebo jen snahou o ukončení všeho, to už dnes není nikdo schopen určit.

Jan Michl, Petr Kadlec