Po vzpomínkách na muzikanty ze Staré Huti a okolí chci z historie obce zejména mladší generaci seznámit s krátkým obdobím, v němž byla část obce ohrožena přírodní katastrofou. A to ve vzpomínkách se svým kamarádem Fandou Snopkem.
Psal se rok 1981 a od 1. července začalo nové volební období, již třetí pro mne jako tajemníka MNV a první pro předsedu Františka Snopka. Oba jsme se znali už dříve z různých funkcí a z práce. Do nového období jsme šli s optimismem a snahou svou prací obci co nejvíce prospět. Za tři týdny však přišel 21. červenec a s ním od rána započala velká zkouška.
Začal se odvíjet příběh, který bych nazval VELKÁ VODA. To se nad Dobříší, jak popisuje Fanda, a nad naší obcí objevily těžké mraky a začalo několik dní intenzivně pršet. Nejprve si Fanda a místní radní nebezpečí neuvědomovali. Já byl s rodinou na dovolené v Tatrách a tak jsem začal konat až po návratu, kdy mne navštívili Karel Hejnic, pan Holeček a Karel Motl. To už tekla voda proudem od Krásného Života do ulice Dělnická a zaplavovala ulici Ke Strži. Fanda vzpomíná, že první signál, že je situace pro obec špatná, bylo otevření stavidla Huťského rybníka rybáři z Dobříše. Já už jsem věděl, že stavidlo ve Strži se musí vyřezat autogenem, otevřeli však výpusť. Déšť neustával a voda se valila do rybníků z celé spádové oblasti Dobříšska jako velký příval. Během krátké doby množství vody nestačilo protékat stavidlem a hladina dosáhla koruny hráze, velký proud začal i na potoku přes „Pechrák“ do Strže. V té době jsme si začali uvědomovat vážnost situace, neboť voda se začala rozlévat v okolí rybníka Strž, začala se zaplavovat spodní část obce pod traktorkou a též od Chlumeckých se záplava začala blížit ke kapličce. Oba rybníky začaly přetékat přes korunu hráze. Rozhodovalo se, zda rozbourat hráz „Pechráku“ pro lepší odtok. Stáli jsme před řešením evakuace občanů. Po dohodě s okresními orgány bylo rozhodnuto vyčkat, sledovali jsme další stoupání vody. Vím, že okres vyhlásil pohotovost ozbrojených složek v závodech (Uranové doly, Rukavice, Moravie a pod.), které měly pomáhat v případě evakuace. A to jsme ani nedomýšleli, co by se stalo, kdyby hráz rybníka, pomalu obnažovaná až na dřevěnou konstrukci s hlínou, praskla… Po dohodě s představiteli okresu bylo rozhodnuto, že jediným řešením, jak snížit riziko protržení hráze huťského rybníka, je posílit pevnost hráze. A tak na příkaz okresu začaly během několika hodin velké nákladní Tatry navážet těžké kvádry a lomový kámen. Na hrázi je rovnal Míla Vodenka pásákem a Jenda jej dirigoval. Jeho výrok slyším dodnes: „Hráz nemůže prasknout, kam by jsme chodili na ryby!” Ale že by byl jeho dům potopen, na to vůbec nemyslel. Až v odpoledních hodinách přišel zlom, dostali jsme zprávu, že nevydržela a praskla hráz rybníka Strž. Tato voda se spojila s vodou z přeplněné Kocáby. Volal jsem předsedovi povodňové komise p. Štěpánkovi do Knína, že jsou ohroženy obce v povodí Kocáby a město Knín. Je pravda, že při snaze zmírnit účinnost vodního živlu zahynul občan ve Velké Lečici a že byly prokázány velké škody, co povodeň způsobila. Po zkoumání protržené hráze říkali rybáři, že velkou vibrací bylo vymrštěno potrubí a hráz tak praskla. Bylo nám jasné, že se to mohlo stát i u rybníka Huťského, a tak se ukázalo jako velmi dobré rozhodnutí zpevňovat hráz. Děsivá byla představa, co by povodňová vlna provedla, neboť zde bylo zadrženo daleko větší množství vody, a to, že jsme měli v rukách životy lidí při rozhodování o evakuaci. Vzali jsme na sebe riziko rozhodnutí při představě paniky, kdyby se evakuovalo. Odstupem času víme, že to bylo špatné rozhodnutí, neboť bylo na nás zajistit bezpečnost našich občanů, ale i těch v povodí Kocáby. Tím, že přestalo pršet a voda přestala přetékat přes hráz, nám spadl z ramenou obrovský balvan odpovědnosti. Bylo jasné, že nejhorší riziko pominulo a občané, kterých se ohrožení týkalo a měli zaplavené domy, mohli přistoupit k odstraňování způsobených škod. Náprava nepřišla hned, trvalo měsíce, než se mohlo říci, že je obec v pořádku. Velký dík v pomoci při povodni i následně patřil všem, kteří pomáhali, zejména hasičům, členům rady a celému poslaneckému sboru i ostatním dobrovolníkům ze zasažených objektů. Snad je vhodné z těchto obtížných chvil vzpomenout ještě na případ záchrany paní Františky Styblíkové z areálu Čapkova muzea. Bylo to jen pár hodin po začátku povodně, když jsme dostali zprávu, že paní Styblíková volá o pomoc, protože jí povodeň uvěznila z obou stran v areálu muzea a že má strach. Okamžitě se vydali ji zachránit Fanda a několik dobrovolníků. Napnuli nad hladinou lano a v silném proudu vody jí na zádech Fanda přenesl. Akce se podařila a když se ti dva za nějaký čas setkali, tak svědek jejich setkání vyprávěl, že Fanča říkala: „Fando, ale byla jsem těžká, viď?” a to, že Fandu objímala kolem krku, oba komentovali s humorem. Ale tenkrát ve skutečnosti to žádná legrace nebyla. Ty hodiny, kdy velká voda v obci kulminovala, byly pro mne i Fandu obdobím velkého napětí, stresu a rizika, protože jsme si uvědomovali vážnost situace a velké odpovědnosti za naše rozhodnutí. Domnívám se, že situaci, kdy část obce zasáhla povodeň, jsme nemohli ovlivnit, ale úsilí o zpevnění hráze Huťáku a následná řešení v obnově části poničené obce byla pozitivní.
O povodni existuje filmový záznam od pana Uhlíka, je založen v archivu obce jako jeden z dokladů historie obce. Letos to bude tedy 41 let od této události a tak se asi z paměti něco vytratilo, tak ať nám to občané, kteří povodeň zažili, prominou. Nakonec bychom chtěli dodat, že příběh povodně byl pro nás velkým poučením pro budoucnost, protože i když v současnosti jsou podmínky jiné a provedená opatření (bezpečnostní přeliv, všechna opatření při stavbě dálnice D4, nové potrubí od lesa z Krásného Života pod železničním přejezdem apod.) nelze vyloučit, že velká voda či jiné přírodní riziko může nastat. Konkrétních příkladů je dost – povodeň 1997, 2002 atd. Nakonec František Snopek dodává, že voda je pro lidi i přírodu životně potřebná, ale když je jí moc, tak škodí!
Josef Libický st., František Snopek st.
