3. pokračování
Se zmiňovaným úspěšně provedeným mysliveckým experimentem to bylo tak, že na jednu z členských schůzí myslivců přišel předseda s návrhem, že by myslivci mohli zkusit v honitbě zavedení chovu a následně také lovu nového druhu zvěře – zvěře mufloní. Vysvětlil charakteristiku této zvěře, seznámil je s informacemi o dosavadním chovu a lovu této zvěře v naší republice, s problematikou jejího chovu, který je prováděn převážně v podhorských, velmi vzdálených oblastech České republiky, ale také na Slovensku. Mufloní zvěř pochází z podhorských oblastí Sardinie a Korsiky. V Československu se však chovala z počátku jen ve větších oborách, oborní chov však byl brzy zrušen a dál se chov prováděl ve volné přírodě. Její chov byl velmi úspěšný, v rámci evropského chovatelství patřili čeští mufloni k nejlepším. Předseda informoval členy, že podmínky v honitbě, zejména v její velké užitkovosti, dávají šanci na úspěšný výsledek akce, protože mufloní zvěř v Československu se plně adaptovala na zvěř lesní. Informoval však, že s experimentem jsou spojena i další velká rizika a že případný neúspěch by byl velkým zklamáním nejen pro členy sdružení, ale že by to ohrozilo dosavadní dobrou pověst sdružení a přivodilo by to kritiku nadřízených orgánů a zejména myslivecké veřejnosti. Ovšem v případě úspěchu by to znamenalo, že tento skutečně ojedinělý a i trochu odvážný myslivecký pokus bude znamenat nejen pro honitbu, ale následně i pro značnou okolní oblast výrazné rozšíření v chovu a lovu spárkaté zvěře. Po delší vzrušené diskuzi byl návrh členskou schůzí schválen.
A tak byly také současně rozděleny úkoly pro realizaci návrhu. Předseda a člen Otokar Pechan byli pověřeni úkolem zajistit u příslušných orgánů povolení k této akci. Ostatní členové měli za úkol zajistit potřebné organizační a technické úlohy zejména myslivecké veřejnosti. Ze zajišťování potřených povolení se stal poměrně dlouhý proces vzájemných argumentů, protože ze strany hlavně státních orgánů bylo hodně námitek a pochybností s návrhem. Dobře však působily argumenty myslivců. Třeba skutečnost, že v šedesátých letech byl kmenový stav muflonů v Československu okolo se[mi tisíc dvě stě kusů.
A tak, když po dlouhé době vydalo svůj souhlas Ministerstvo zemědělství a lesního hospodářství, začala praktická realizace akce. Byla dovezena skupina osmi kusů mufloní zvěře. Hlavní součástí skupiny bylo několik zabřezlých muflonek a jeden dospělý chovný muflon. Dovezenou zvěř myslivci umístili kvůli aklimatizaci v menší oboře, kterou vybudovali ve vhodném místě uprostřed polesí Kozí Hory. A umístění obory vybrali dobře. Na sluneční planině oplotili asi dva hektary území, v jehož středu byl malý rybníček s celoročním stavem vody. Asi dvě třetiny rybníčku byly zarostlé rákosím, na volné ploše hladiny kvetly bíle květy leknínů, které tam vysadili předem také myslivci. Důležité bylo, že rybníček byl ze dvou třetin obklopen houštinou, která pro zvěř byla dobrým úkrytem i stínem. U rybníčku myslivci vybudovali krmeliště stejné, jako pro ostatní spárkatou zvěř. Okolo rybníčka však byla ještě dostatečně velká volná pastevní plocha. Důležité bylo, aby v oboře zvěř dobře přežila zimu, aby muflonky v jarních měsících pokladly mladá muflončata, předpoklad byl měsíc duben-květen. Mufloní říje je zejména v první polovině října a v první polovině listopadu, březivost muflonek trvá pět měsíců, proto ta časová úvaha. O mufloní skupinu myslivci dobře pečovali a často kontrolovali oboru jako celek. Myslivcům trochu pomohla toho roku mírná zima. A tak na počátku jara se myslivci dočkali mladých zdravých muflončat. Myslivci sledovali jejich vývoj ještě delší dobu a nechali muflony v oboře, teprve když si byli jisti, že mláďata jsou schopna být součástí tlupy i ve volné přírodě, tak odplotili část obory a mufloni započali své působení ve volné přírodě honitby. A pro myslivce nastalo období napjatého očekávání, zda v honitbě zůstanou nebo budou migrovat do jiné oblasti. Myslivci si dost věřili, protože muflonům v aklimatizaci vytvořili dobré podmínky. Věřili, že důležité bylo kladení mláďat, protože to území považují mufloni za svoji domovskou oblast a že mufloni také migrují z oblastí, které jsou pro ně málo úživné. To ale nebyl případ kozohorské honitby, protože ta byla vždy velmi výživná pro všechny druhy spárkaté zvěře.
Čekání myslivců na první informace o muflonech trvalo několik týdnů. Přicházely příznivé zprávy, že zvěř v honitbě byla spatřena. To posílilo důvěru myslivců, ale ještě neměli jistotu. Tu získali až při lovu jiné zvěře a potvrdili přítomnost muflonů v honitbě. A tak začali věřit, že se pokus o trvalé přítomnosti mufloní zvěře může podařit. Nijak moc však jásali, protože věděli, že tento experiment je během na dlouhou trať, že definitivní úspěch se může potvrdit až velmi dlouhé době. A tak běžel čas. Uplynul rok, dva roky, skupina mufloní zvěře se rozrůstala o další mladé, tak byla získána jistota o úspěšnosti skutečně ojedinělé a myslivecky důležité činnosti nejen pro honitbu, ale následně pro další velkou oblast v tomto regionu.
Uplynulo pět roků od počátku pokusu a myslivci dostali také plán chovu a lovu muflonů. Dospělost muflona totiž trvá pět roků, dospělost muflona vhodného pro chov trvá osm roků. A tak myslivci ulovili první muflony, zvěř, kterou do starohuťské honitby přivezli z daleka, a vytvořili ji podmínky pro její trvalé působení ve zdejší krajině. Uloven byl i muflon, jehož lovec získal zlatou medaili.
Josef Libický
