V minulých číslech tohoto časopisu byly články o historii české házené ve Staré Huti a já bych je chtěla doplnit o ještě starší historii k tomuto výročí.

V roce 1948 byla zakázána organizace Junák, která měla ve Staré Huti širokou základnu dětí a mládeže a vykazovala vysokou a pestrou činnost. Její členové z řad mládeže, zvyklí na intenzivní činnost, měli pocit „prázdných rukou“. A tak zásluhou manželů Mirky a Ivana Sainerových a manželů Kašparových z Dobříše byl v Huti založen oddíl házené žen a obnoven oddíl mužů.

Státní lesy pronajaly mýtinku v lese proti starému vchodu na fotbalové hřiště. Členové oddílů intenzivní prací za pomoci „techniky“ – krumpáče, lopaty, hrábě, válec – srovnali povrch tak, aby se dalo hrát. Dresy nebyly po válce dostupné a tak se hrálo ve skautských košilích, ze kterých se odpáraly domovenky a znaky a trenky si ušil každý doma. Horší to bylo s hygienou, když přijel soupeř. Fotbalisté nám propůjčili jako šatnu pro soupeře maringotku, která stála u vchodu na hřiště. V továrně pana Beldíka – později Sfinx – se vyráběly bílé smaltované dětské vaničky. Tyto pan Beldík házené daroval a tak se do nich nanosila voda z pumpy, která je u restaurace, nebo v deštivých dnech, kdy tekla voda v potůčku lesem pod hřištěm, se nanosily vaničky k tomuto potůčku a soupeř se mohl umýt. Protože na lesním hřišti bylo krásné prostředí a oddíly žen i mužů postupně kvalitně rostly, chodilo hodně diváků na zápasy – sedělo se na zemi. Dokonce bylo v Huti uspořádáno krajské soustředění reprezentantek kraje. Účastnice byly ubytovány ve škole a stravování bylo zajištěno v restauraci u Hřebíků – nynější park u vstupu do obce.

Tak jako dnes je „pilířem“ v házené třígenerační rodina Pešků, tak v těchto počátcích to byly rodiny Sainerova, Jarůškova a Vávrova. Byly to začátky proti současným podmínkám trochu tvrdé, ale přesto každý, kdo tehdy hrál a je ještě naživu, rád vzpomíná.

R. Padevětová

Období 90. let 20. století

Další ukázky z připravované knihy o historii české (později národní) házené ve Staré Huti Jak už jsem naznačil v předchozí části, lze bez nadsázky nazvat 90. léta minulého století nejúspěšnějším obdobím v mužských kategoriích. Základem byly výborné výkony a výsledky dorostenců. V roce 1993 skončili v kraji druzí a na poháru mládeže v Nýřanech získali bronzové medaile. O dva roky později už přebor kraje vyhráli a na mistrovství republiky v Jihlavě vybojovali opět 3. místo. O největší úspěch v dorostencích v historii oddílu se zasloužili hráči Jirka Pešek, R. Šinágl, R. Miškovský, J. Zvonař, Josef Volf, bratři Marek a Vojta Slancovi, bratři P.  a  J.  Bartoňové, Jiří Valenta, Josef Němec a  Michal Liška. Tým k úspěchu dovedli trenér Fr. Pešek a vedoucí Josef Tichý. V roce 1991 vyhráli muži přebor a po skoro 20 leté pauze postoupili do II. ligy. Sice se neudrželi, ale za rok se do ní opět, i když zase jen na jednu sezonu, vrátili. To už ale začínala přinášet ovoce práce trenéra Franty Peška s mládeží, protože někteří dorostenci nastupovali současně za muže (Jirka Pešek, Radek Šinágl) a pomohli k návratu mužů do II. ligy. V ročníku 1995/96 skončili sedmí a už se udrželi. V dalších letech šel výkon týmu tak strmě nahoru, že v sezoně 1996/97 skončili těsně druzí za Řevnicemi, aby se o rok později stali dokonce vítězi české části II. ligy a postoupili do nejvyšší soutěže! Za tímto obrovským úspěchem huťské házené, kromě hráčů samotných, stálo hodně let poctivé trenérské práce Fr. Peška s mládeží, který postupně z několika generací žáků a dorostenců dal dohromady tým, který dokázal postoupit až do I. ligy. Zasloužil se o to, že základ týmu tvořili jeho syn a synovci. Dá se tedy s nadsázkou říci, že Franta Pešek je vlastně takovým házenkářským „Klapzubou“. Nadšení z postupu bylo veliké, i když si hráči uvědomovali rozdíl oproti II. lize. Řekli si, že to zkusí a dokázali se v I. lize nejen udržet, ale působit v ní nepřetržitě 11 let.

Účast mužů ve II. a I. lize znamenala ovšem pro oddíl také podstatně vyšší požadavky na financování a organizaci, protože kromě mužů měl oddíl v té době v soutěžích ještě další družstva. Kromě béčka mužů ještě starší a mladší žáky i  žačky, dorostenky a ženy. Nebýt sponzorů, hlavně z řad rodičů hráčů, těžko by byl oddíl schopen svoji činnost ufinancovat. Nemluvě o  kvalitě hřiště, které nesplňovalo požadavky už pro II. ligu, natož potom pro první. Hráči ale na nic nečekali a přes léto provedli potřebné úpravy sami i na úkor přípravy na ligu. Je třeba si uvědomit, že v té době nebyla pomoc od vedení obce taková, jaká je dnes.

Stručně ještě z výsledků ostatních týmů. Ženy v přeboru patřily mezi nejlepší. Starší žákyně se v roce 1997 umístily na 2. místě krajského přeboru a zúčastnily se finále Poháru mládeže (PM). Mladší žačky si jako přebornice v roce 2000 zahrály na mistrovství ČR. V roce 1998 uspořádal náš oddíl dokonce finále PM a naše začínající mladší žačky obsadily krásné 4. místo. V zimě jsme pořádali ve sportovní hale v Dobříši turnaje mužů a žen, na které pravidelně přijížděly ligové týmy hlavně ze Západočeského a Středočeského kraje.

To je tak ve stručnosti to nejdůležitější z činnosti a úspěchů oddílu v devadesátých letech minulého století. O tomto období, na sportovní události tak bohatém, by se toho dalo napsat mnohem více. Tak podrobněji příště.

Za pomoci podkladů pamětníků Pavla Pince
a Josefa Tichého zpracoval Jan Stamberg