V minulých číslech tohoto časopisu byly články o historii české házené ve Staré Huti a já bych je chtěla doplnit o ještě starší historii k tomuto výročí.
V roce 1948 byla zakázána organizace Junák, která měla ve Staré Huti širokou základnu dětí a mládeže a vykazovala vysokou a pestrou činnost. Její členové z řad mládeže, zvyklí na intenzivní činnost, měli pocit „prázdných rukou“. A tak zásluhou manželů Mirky a Ivana Sainerových a manželů Kašparových z Dobříše byl v Huti založen oddíl házené žen a obnoven oddíl mužů.
Státní lesy pronajaly mýtinku v lese proti starému vchodu na fotbalové hřiště. Členové oddílů intenzivní prací za pomoci „techniky“ – krumpáče, lopaty, hrábě, válec – srovnali povrch tak, aby se dalo hrát. Dresy nebyly po válce dostupné a tak se hrálo ve skautských košilích, ze kterých se odpáraly domovenky a znaky a trenky si ušil každý doma. Horší to bylo s hygienou, když přijel soupeř. Fotbalisté nám propůjčili jako šatnu pro soupeře maringotku, která stála u vchodu na hřiště. V továrně pana Beldíka – později Sfinx – se vyráběly bílé smaltované dětské vaničky. Tyto pan Beldík házené daroval a tak se do nich nanosila voda z pumpy, která je u restaurace, nebo v deštivých dnech, kdy tekla voda v potůčku lesem pod hřištěm, se nanosily vaničky k tomuto potůčku a soupeř se mohl umýt. Protože na lesním hřišti bylo krásné prostředí a oddíly žen i mužů postupně kvalitně rostly, chodilo hodně diváků na zápasy – sedělo se na zemi. Dokonce bylo v Huti uspořádáno krajské soustředění reprezentantek kraje. Účastnice byly ubytovány ve škole a stravování bylo zajištěno v restauraci u Hřebíků – nynější park u vstupu do obce.
Tak jako dnes je „pilířem“ v házené třígenerační rodina Pešků, tak v těchto počátcích to byly rodiny Sainerova, Jarůškova a Vávrova. Byly to začátky proti současným podmínkám trochu tvrdé, ale přesto každý, kdo tehdy hrál a je ještě naživu, rád vzpomíná.
R. Padevětová
