Advent je takovým zvláštním obdobím, prodchnutým předvánoční atmosférou očekávání. Jako děti jsme asi nedočkavě čekali a očekávali, kolik dárků najdeme u vánočního stromu. Jako dospělí jsme pak asi očekávali spíš pohodu vánočních dnů strávených s rodinou. Nenaplněná očekávání z takových Vánoc v rodinném kruhu nás možná přivedla k vágnějším představám, že prostě očekáváme… cosi… něco neurčitého, krásného, nového.
Advent chápeme především jako období očekávání a přípravy na vánoční svátky. Ale… není to dokonce tak, že advent prostupuje celý náš život? A že vlastně celý život je takovým adventem? Vždyť stále něco očekáváme: Těšíme se na první dny v první třídě, na novou střední či vysokou školu, na novou práci, na rodinu… prostě na nějakou životní změnu či událost (dovolená? setkání s vzácným člověkem? …).
Celý život je adventem, kdy vzhlížíme k něčemu krásnému a nečekanému, co nás vytrhne ze stereotypu a šedi všedního dne. Adventem očekávání, že se o „Vánocích“ zaradujeme ne tak z dárku, ale spíš z dárce, který na nás myslí a je tu pro nás.
Po celý život hledáme takového dárce, který je pro nás a dává nám „kus sebe sama“. Když jsme malými dětmi, vnímáme tohoto dárce jako mámu či tátu. Později jako nějakého dobrého kamaráda či přítele. Pak jako toho člověka, s kterým chodíme. Konečně je jím životní partner/partnerka. Ale ani takový člověk nedokáže naplnit naši adventní touhu po tak velkém daru, který naplní hlubiny našeho srdce. Protože toto srdce chce víc, než může dát lidská láska.
Advent směřuje k setkání… které překoná naše očekávání.
Takové setkání vám přeje P. Angelo
