Jsou lidé, kteří vám utkví v paměti, už když se s nimi setkáte poprvé, a někteří vás dál provázejí životem a utvářejí vás. Takovým člověkem pro měl byl i „Přema“, jak mu familiárně říkali v rodině, ale já jsem si nikdy nedovolil mu tak říct. Poprvé jsem se s panem Šmejkalem potkal před dvaceti lety. Dával jsem dohromady svojí první knihu o konci 2. světové války na Dobříšsku a samozřejmě mě zajímaly fotografie z tohoto období. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že větší část z nich dokonce fotil, ale schválně to tajil. Když mi ráno 5. ledna přišla zpráva, že pan Šmejkal zemřel, bylo to, jako by pro mě zemřel člen mé rodiny, a začal jsem litovat dlouhého covidového období, kdy jsem jej nemohl navštěvovat doma, a pouze tu a tam zavolat.
Rád bych mu i touto cestou za všechno poděkoval, za všechnu jeho pomoc a vždy přátelskou radu.
Petr Kadlec
