Se zájmem o historii druhé světové války jsem si přečetl článek v letošním zářijovém čísle Dobříšských listů (DL) týkající se přemístění pamětní desky rudoarmějce a hrdiny SSSR nadporučíka A. F. Saveljeva. Článek doplnila i bohatá fotografická dokumentace.

Nevěděl jsem o této letní akci rady města ani o chystaném článku v DL a rovněž jsem nezachytil, že by o ní byla informována širší dobříšská veřejnost. Proto reaguji až nyní. Článek v DL mě svým obsahem nepřekvapil ani nepotěšil. Podnítil mě k úvaze o některých příčinách, stanoviscích a souvislostech aktivity vedení radnice k přesunu pamětní desky a k popisu role vojáků Rudé armády na Dobříšsku na konci 2. světové války.

Podle veřejně dostupných informací vznesl starosta Ing. Pavel Svoboda podnět radě města pro přestěhování zmíněné pamětní desky. Následně jej rada města schválila a zřejmě tak vyšla vstříc již dřívějšímu návrhu v tomto směru. K rozhodnutí o přesunutí desky, která sice není památkově chráněná, ale je v centrální evidenci (i bez hrobových ostatků), se zřejmě kladně vyjádřilo i příslušné pracoviště Ministerstva obrany České republiky (MO ČR) a majitel později restituovaného pozemku, na němž byla deska od roku 1978 umístěna.

Proces přestěhování pamětní desky tak proběhl formálně zřejmě v souladu se zákonem č. 122/2004 Sb., zejména s paragrafem č. 2, odst. č. 2 a s paragrafem č. 3, odst. č. 2 a č. 4. Podivné je však zdůvodnění a načasování vedení radnice a zřejmě i příslušného pracoviště MO. Text na pamětní desce, že Saveljev padl v boji je snad nepřesný a nadnesený. Vedení radnice to může chápat jako projev propagandy, kterou ovšem obdobně prováděli a provádějí všichni propagandisté válečných konfliktů včetně členů protinacistické válečné koalice.

Ve zmíněném článku se pan starosta odvolává na „stanoviska“ blíže nejmenovaných historiků, že v ČR máme spoustu pomníků, které vlastně nemají žádné historické opodstatnění. Netušil jsem, že starosta městského úřadu má takový přehled a že má v popisu práce zabývat se i touto ryze odbornou problematikou. Překvapuje mě však osobně i jeho necitlivost ve způsobu vyjádření popisu úmrtí Saveljeva, což bych od člověka s tradičním, zřejmě liberálně-konzervativním postojem k životu, opravdu nečekal.

Vedení města vyjadřuje v článku spokojenost, že zbavilo Klementa Gottwalda čestného občanství města. Zřejmě však nemá ani ponětí o tom, že Gottwald byl v SSSR za druhé světové války vedoucím představitelem jednoho ze dvou center československého zahraničního protinacistického odboje. Ve Spojeném království jím byl Edvard Beneš, který však jako prezident přijal v roce 1938 mnichovský diktát a vydal nacistickému Německu část území Československa, i když změna státní hranice nebyla řádně podložena ústavním zákonem, jak to požadovala ústava. Prostě ani historie let 1938 až 1945 není jen černá, nebo bílá. Proklamovat objektivní pohled na historii rozhodně neznamená uplatnit zkreslující zkratkovitost a vymazat v dané historické etapě to, co se někomu nelíbí. To už tady bylo a ještě před lety se to kritizovalo jako špatný přístup. Nebo už to neplatí?

Ve stanovisku ředitele Muzea města Dobříše PhDr. Jana Michla, Ph.D., mi též scházejí konkrétní jména zmíněných historiků, kteří považují text na pamětní desce „padl v boji“ za projev propagandy. Hrdina SSSR nadporučík A. F. Saveljev byl nositelem čestného titulu hrdina SSSR, který se uděloval za osobní nebo kolektivní zásluhy pro stát a byl spojený s vykonáním hrdinského činu. Snad by si proto zasloužil náležitou úctu a zřetelnější vzpomínku i po 78 letech od skončení války. Za válečné hrdinství jej obdrželo i 6 československých vojáků. Před psaním „posudku“ a před stěhovací akcí bych očekával faktické prověření a upřesnění identifikačních znaků k osobě A. F. Saveljeva a průběhu jeho posledních dní či měsíců na území osvobozovaného Československa.

Neznám odborný pohled pana Michla na tehdejší vojenské struktury a taktiku boje Rudé armády. Jeho stanovisko, že Rudá armáda dorazila v květnu 1945 do Dobříše až poté, co ji poslední německý voják opustil, je však neúplné a nepřesné. Sovětští partyzáni, a tudíž vojáci Rudé armády přišli pod vedením plk. B. Petroviče do Dobříše již 5. května 1945. Německá armáda opustila Dobříš po závěrečném tlaku sovětského letectva. Ještě 10. května 1945 totiž hrozilo, že město bude zničeno silou nacistické armády a jednotek SS, vehementně usilujících probít se i přes lokalitu Dobříše a ustoupit před Rudou armádou do amerického zajetí. Z prezentované pasáže pana Michla však nevyplývá ani zřetelný zájem to dále zkoumat.

Od prezentovaného posudku vojenského historika, spisovatele, bývalého vojáka a současného ředitele Památníku Lidice PhDr. Eduarda Stehlíka, Ph.D., MBA, bych očekával, že především přispěje k objasnění dosud nevyjasněných otázek spjatých s koncem války v Dobříši a se situací okolo A. F. Saveljeva. Jako odborník na 2. světovou válku si je jistě vědomý strašných lidských a materiálních obětí, vyvolaných a způsobených nacistickým Německem.

Pan Stehlík určitě zná uskutečněné represe a další plány nacistů na likvidaci, poněmčení či vystěhování Čechů z jimi obývaných a okupovaných československých území. Porazit nacisty si vyžádalo ohromné a bolestné úsilí společné válečné koalice tehdejšího Sovětského svazu, USA, Británie a dalších, včetně československého zahraničního a vnitřního odboje. Jen SSSR ztratil cca 20 milionů vojáků a civilních obyvatel. Někteří vojáci Rudé armády podlehli svým zraněním až na území Československa a ještě po ukončení vlastních bojů. Nelze vyloučit, že to byl i případ A. F. Saveljeva, ale to nic neubírá na jeho osobním přínosu a oběti pro osvobození Československa v roce 1945.

Jako odborník na historii druhé světové války uznává pan Stehlík pouze roli památníkům s ostatky padlých vojáků. Určitě však ví i o tom, že i pamětní deska bez pohřebního uložení je evidovaná a vyžaduje též náležité zacházení. Jeho slova o možnosti přesunovat jím neurčitě definované „některé symboly ve veřejném prostoru, nejrůznější typy pomníků“ lze považovat jen za jeho soukromý názor, který však nemá oficiální charakter odůvodňující takový přesun. Nepřispívá tak svým stanoviskem k objasnění chybějících dat a souvislostí o zájmové době. Jeho hodnocení o případných budoucích záměrech RF vůči střední Evropě mohou mít reálný základ v jeho způsobu vidění světa, ale nedokládají zákonnou normu současného jednání a rozhodování ve věcech těchto pamětních artefaktů.

Pamětní deska rudoarmějce byla na původním místě umístěna 45 let, což je dostatečná doba, aby se stala historickou součástí místa a lokality. Po České republice stojí dodnes možná stovky křížových kamenů či smírčích křížů, které i po staletích připomínají naplňování křesťanské ideje spravedlnosti a paměti. U mnohých jsou dnes již neznámé původní, možná i značně subjektivní důvody jejich vztyčení. Jsou prostým dokladem schopnosti a kulturnosti dalších generací nemanipulovat s nimi, nepřekážejí-li např. nějaké zásadně důležité stavební aktivitě, což zřejmě není případ Dobříše. Původní umístění artefaktu a jeho sepětí s místem a dobou vzniku dotvářejí „genius loci“, ať se někomu dotyčná osoba, doba či důvody umístění pamětní desky nelíbily či nelíbí. Je historicky cennější, stojí-li artefakt na původním místě, než když je přesunut, například do skanzenu.

Takže vlastně nevím, o jaká důvěryhodná odborná stanoviska a zásady se Rada města Dobříše při svém stěhovacím rozhodnutí vlastně opřela. Pro zájemce o danou problematiku viz též: Centrální evidence válečných hrobů, informace na základě zákona č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech a pietních místech, Odbor pro válečné veterány a válečné hroby MO, Oddělení pro válečné hroby a pietní místa.

V současnosti je pamětní deska A. F. Saveljeva umístěna ve vzrostlém a poněkud stinném lese vedle pomníku obětem 2. světové války a vojákům Rudé armády, na němž je též uvedeno jeho jméno. Snad jen vzrostlý okolní les stíní zejména památník, což je zřejmé i na přiložené dokumentaci.

1 z 4

Když se v dubnu 2022 vedení města nepodařilo prosadit pro odpor části občanů města přejmenování ulice plk. B. Petroviče, nechalo instalovat takzvanou vysvětlovací desku. Je na ní vyzdvižena především jeho funkce důstojníka sovětské tajné policie. Jako by v rámci ostatních protinacistických spojeneckých armád nepůsobili příslušníci speciálních služeb. A neposazovali vlastní záměry a cíle na jimi osvobozovaných územích.

Na základě výše uvedených skutečností mě napadá otázka, zda rozhodnutí o přesunu pamětní desky a další předchozí aktivity nemají zcela soudobý charakter, inspirovaný vyhrocenou mezinárodní vojenskopolitickou situací v Evropě a hrozícím vojenským konfliktem Ruské federace (RF) a NATO po agresi RF vůči Ukrajině. A zdůvodnění jako přepisování historie dle aktuálního zadání.

Možná, že se vedení města inspirovalo i odstraněním pomníku sovětského maršála I. S. Koněva na podnět radnice Prahy 6 či záměrem radnice Prahy 3 na přejmenování ulice Koněvova na Hartigova. Ale budiž, zřejmě se město Dobříš i tímto skromným příspěvkem stane viditelnější, západnější a světovější. Je ale také možné, že důležitější aktivity radnice přes léto pro občany vlastně neměla.

Stanovisko vedení města považuji za jeho oprávněnou volbu. Nemělo by ale předpokládat, že to bude stanovisko i všech ostatních obyvatel Dobříše a nemělo by je přesvědčovat nedůvěryhodnými tvrzeními. Nemám dojem, že je správné opakovat chyby těch, kteří byli před několika desítkami let kritizováni, že sundávali či nevhodně přemisťovali artefakty upomínající na osvobozování západočeských lokalit armádou USA v roce 1945. I když se to zdůvodňovalo například oprávněným tvrzením o válečných zločinech USA ve válce proti tehdejšímu Vietnamu v letech 1964 až 1975. Ale jak je známo, historii většinou určují, píší a propagandisticky prezentují především vítězové. Ne všichni jsou však schopni sebereflexe ze svého vítězství.

Jen nevím, co dalšího obdobně podivného vymyslí současné vedení města pro příští rok. Vždyť jinak prezentuje vcelku dobře naplňovaná praktická opatření a vylepšování podmínek pro spokojenější život jeho občanů, kteří je také většinou voličských hlasů v minulých komunálních volbách zvolili.

Mgr. Miroslav Landa

Zpráva o vyhlášení československé samostatnosti doputovala z Prahy do Dobříše v poledne po telefonu, který zvedl obchodník Eduard Meisler. Jeho železářský obchod sídlil hned vedle pošty na náměstí, takže se zpráva rychle roznesla po městě. Lidé začali vyvěšovat bílo-červené prapory, a když proti tomu dosavadní státní moc nic nepodnikla, uspořádal se večer manifestační lampionový průvod za účasti zhruba 1 500 osob. Ke shromážděným krátce promluvil JUDr. František Heinz a po skončení průvodu někteří mladíci strhávali plechové rakousko-uherské orly z budovy soudu, pošty, berního úřadu, hlavního skladu tabáku a ze všech trafik. Následně byly tyto symboly habsburského mocnářství za velikého jásotu vhozeny do rybníka Koryto.

Následujícího dne 29. října v devět hodin ráno přijel z Příbrami ozdobený automobil s delegací okresního národního výboru, která doručila první základní zákon o čs. státní samostatnosti. Pak byla provedena volba místních zástupců do zmiňovaného výboru, kdy bylo zvoleno šest zástupců z Dobříše a tři z Nového Knína. V té chvíli i zdejší četníci usoudili, že nastal vhodný čas k odstranění německo-české cedule z četnické stanice a k odstranění rakousko-uherských odznaků z čapek a z přileb. Místo růžic a orlů se na pokrývkách hlavy objevily trikolory a vyrazilo se na tábor lidu před radnicí. Na náměstí se sešlo celé město, dělníci ze starohuťských železáren i srbští zajatci a z balkonu radnice k nim promluvil učitel Srba a bývalý starosta Rudolf Neumann. Poté museli místní státní úředníci přítomným členům okresního národního výboru složit slib věrnosti Československé republice. Během následného slavnostního průvodu se pak zpívaly písně Kde domov můj a Hej, Slované.

Odpoledne složil slib věrnosti i dosavadní starosta kníže Josef Colloredo-Mannsfeld a následně daroval městu tři vagony brambor, aby se strádající občané nového státu poměli. Pozadu nezůstala ani tehdejší elita – učitelský sbor zdejších škol vydal prohlášení: „Naplněni nejvroucnější radostí pozdravujeme osvobození českého lidu, osvobození české školy a svého stavu ve svobodném, neodvislém československém státě.“

PhDr. Jan Michl, Ph.D., Muzeum města Dobříše