Pasovská silnice procházející Dobříší zůstávala dlouho prašnou. O její sjízdný stav se starali cestáři, kteří na ní pracovali každý den v roce, kromě nedělí. Každý měl určený úsek a město Dobříš v roce 1907 dokonce vydalo tiskem pokyny s názvem „Řád pro cestáře okresu dobříšského“. Dokud prašnou silnici brázdily nepočetné koňské potahy málokdy překonávající rychlost 10 km/h, zvířený prach příliš nevadil. Ve druhé polovině dvacátých let se však výrazně zvýšil provoz motorových vozidel, které hravě překonávaly tehdy závratnou rychlost 30 km/h.
Úsilí o silnici se zpevněným povrchem zahájil dobříšský starosta Václav Rys dopisem z 2. června 1927, který adresoval Autoklubu republiky československé v Praze. V něm oznamuje cestu dobříšské delegace do Prahy, kde chtějí na kompetentních úřadech zařídit vydláždění silnice nebo alespoň zajistit několikrát do roka takzvané olejování. To byla velice primitivní metoda, kdy se rozléváním oleje po prašné vozovce zajistilo alespoň na několik týdnů výrazné snížení prašnosti. Odpověď státního stavebního úřadu okresu smíchovského byla poměrně rychlá, když už 16. června bylo navrhnuto takzvané dehtování silnice ve městě v délce cca 800 metrů. Cena byla vyčíslená na 11 tisíc korun československých, kterou měla z větší části zaplatit dobříšská radnice. Není známo, zda-li město této nabídky využilo. Pokud ano, životnost takové úpravy byla jen zhruba jeden rok v závislosti na počasí a hustotě provozu.
Nový starosta Adolf Schart obnovil snahu o úpravu silnice v srpnu 1932 přípisem na Zemský úřad v Praze, kde navrhuje zadat dodání kamene a štěrku místním firmám na plánovou úpravu státní silnice, které se tentokrát říkalo „vimperská“. Dokonce byl vypracován rozpočet na úpravu úseku 40,0 až 41,2 km v celkové hodnotě 891 570 korun. Přestože v dopise starosta projevuje ochotu přispět na úpravu silnice částkou 50 tisíc z rozpočtu radnice a zmiňuje extrémní míru nezaměstnanosti v regionu, návrh nebyl v této podobě státními úřady akceptován. Zemský úřad v Praze ale alespoň radnici v dopise z června 1933 doporučil podat si žádost o státní příspěvek na vydláždění silnice v obci. Žádost byla zjevně podána, protože 14. července 1934 ministerstvo veřejných prací vydláždění povolilo a zaručilo se uhradit 85 % celkových nákladů ze silničního fondu.
Do výběrového řízení se v dubnu 1936 přihlásilo devět subjektů i s cenovými nabídkami, z nichž byly vybrány firmy Jan Dvořák z Písku, Ústřední prodejna labského písku v Kolíně, Karel Smetík z Prahy a Jan Heran z Berouna. Podmínkou účasti bylo maximální využití nezaměstnaných mužů z Dobříše evidovaných na pracovním úřadě při samotném dláždění silnice, které začalo v létě téhož roku. V listopadu 1936 byla na pokyn stavebního dozoru přerušena spolupráce s firmou Jana Herana z Berouna kvůli váznoucím dodávkám dlažebních kostek a zbytek materiálu dodala Česká společnost pro průmysl kamenický z Prahy. Pokládání dlažby bylo dokončeno 4. prosince 1936 a konec prací potvrdil i vrchní technický rada ing. Antonín Hnídek ze stavebního dozoru. Se samotnou kolaudací ale byly problémy, protože v dopise z 15. března 1937 úředník Okresního úřadu Praha-venkov upozorňuje, že dlažba silnice (tentokrát „strakonické“) vykazuje značné nerovnosti a vyzývá město k okamžitému zpevnění podkladu a k provedení kvalitnějšího beranění. Dodavatelské firmy tedy musely svou práci ještě dodatečně vyspravovat, i když to asi neprobíhalo úplně snadně, protože proces kolaudace byl úspěšně ukončen až 9. března 1939, tedy jen pár dní před příjezdem okupačních vojsk z Německa. Celková cena vydláždění silnice ve městě v délce 1 272 metrů vyšla na 489 430 korun a 45 haléřů a stát skutečně uhradil 85 % nákladů.
Jan Michl, Muzeum města Dobříše
