Když na přelomu července a srpna 1914 byla vyhlášená všeobecná mobilizace, většina bojeschopných mužů byla odvedena ke svým plukům. V případě dobříšského regionu se jednalo převážně o 102. pěší pluk „benešovský“. Odvedeni nebyli pouze odborníci a specialisté potřební pro udržení válečného hospodářství a především válečné výroby. Ve starohuťských železárnách se hned přešlo na válečnou výrobu, která spočívala ve výrobě dělostřeleckých granátů různých ráží.
Odliv mladých a zralých mužů se po několika týdnech kompenzoval přílivem první vlny uprchlíků. Jednalo se o necelé dvě stovky ukrajinských žen a dětí. V pozdějším průběhu války přicházeli i utečenci z jiných částí monarchie. Kněžna Yvonne Colloredo-Mannsfeld zřídila na podzim 1914 na zámku a v přilehlých budovách, původně určených pro zaměstnance velkostatku, vojenský lazaret. Původně byl připravován až pro 300 zraněných, ale reálně se počet pacientů pohyboval kolem stovky. Součástí lazaretu byla i kuchyň, lázně a sprchy. Ostatně, zámecká kuchyňka poskytovala teplou stravu i všem potřebným civilistům po celou dobu trvání válečného konfliktu. Nedostatek pracovních sil byl řešen přísunem válečných zajatců. Od jara 1916 až do konce války žilo ve městě vždy několik desítek zajatců z východní, italské či balkánské fronty. Jednalo se převážně o Rusy, Srby či Bosňany. V menší míře o Italy. Nutno podotknout, že zajatcům se zde žilo dobře, místní je vnímali spíše jako bratry než nepřátele a časem většina z nich chodila po městě volně a v civilních šatech, protože s většinou z nich nebyly žádné problémy.
Obyvatelstvo bylo původně loajální vůči monarchii a podporovalo ji ve válečném úsilí, což se projevovalo například i nakupováním válečných dluhopisů, ale postupem času podpora ochabovala a od roku 1917 lze hovořit o zásadní nespokojenosti. Loajalitu příliš nepovzbudilo ani rozpuštění České obce sokolské koncem roku 1915 okresním hejtmanstvím a následné domovní prohlídky u funkcionářů. Dalším a hlavním důvodem však byla extrémní drahota a postupné selhávání státní správy. Velice záhy po vypuknutí války nastal nedostatek všeho, nejen potravin, ale i ošacení a otopu. Vše bylo na příděl a ceny na černém trhu dosahovaly neuvěřitelných výšin. Na počátku roku nedostatek otopu způsobil, že byly zavřeny všechny školy a školáci se vrátili do tříd až s nástupem jara. V červenci pak další snížení přídělů potravin vyvolalo nespokojenost žen, jejichž rozhořčení podpořili i dělníci z pily. Nepokoje sice byly potlačeny bez prolití krve, ale od tohoto okamžiku byla veškerá podpora monarchie pryč. Proto vyhlášení samostatnosti 28. října 1918 bylo přijato se všeobecným nadšením.
Zdroj: OLIČ, Miroslav a kol. Dobříš – město na Zlaté stezce, Praha: Maroli, 1998.
Jan Michl, Muzeum města Dobříše
