Neviditelná dlaň, která drží lidi pohromadě a mění shluk jedinců v pospolitost. Je to pocit sounáležitosti. Alfred Adler tvrdil, že je to hlavní měřítko duševního zdraví. A jak by ne, právě tento parametr spojuje modré zóny dlouhověkosti. Když obejdete celý svět, jen ta místa, která jsou jím prosycená, jsou zdravá. Při pohledu na dnešní Dobříš se ale zdá, že bychom nějakou tu terapii potřebovali.
Jak radikální zvýšení koeficientu daně z nemovitosti, plošné zdražení odpadů na 1 200 korun na hlavu (nejvyšším možným poplatkem neodměňujeme ty, kteří třídí, ale trestáme ty, kdo mají málo tříděného odpadu), zvláštní postup kolem referenda, odmítání opatrnosti se služebnou PČR, ke které nabádala veřejnost, tak i způsob, jakým se u nás nezachraňuje vlakové spojení, to vše v součtu drtí křehkou atmosféru sounáležitosti občanů a vedení. Nejste partner, který s městem buduje lepší místo pro život. Jste hlavně dojná kráva pro děravý rozpočet.
Gemeinschaftsgefühl se nebuduje krásnými řečmi a fotkami z piet, gesty, ani tím, že společně konzumujeme dobroty na slavnostech. Rodí se z pocitu, že vedení města naslouchá a chová se jako velmi dobrý hospodář. A přesně tenhle pocit teď leží v suti pod čp. 66.
Některé věci se napravit nedají, ale tenhle náš gemajnšaftsgefýl může znova prorůst odspodu, od nás samých, a začít dýchat novým životem. Věřím, že to má smysl.
Lenka Laštovková
