Vzpomínky lidového muzikanta



Část první

Zaujal mne článek z Pičínského zpravodaje o působení muzikantů amatérů na Pičínsku a okolí. Inspirovalo mne to udělat něco podobného z oblasti Knínska, Staré Huti, Dobříšska a zavzpomínat na kamarády, se kterými jsem se setkal, hrál, a také oživit vyprávění táty a jeho vrstevníků. V této oblasti bylo několik kapel. Já pamatuji na Knínskou dechovku pod vedením p. Tchána. Táta říkal, že vyhrála tato kapela soutěž Kmochův Kolín v kategorii lidových amatérů. Na Dobříši pak byla známá dechovka pod vedením p. Vitáska. Ve Staré Huti to byla kapela p. Aloise Synka, který napsal o Staré Huti písničku „Vesničko zlatá“. V těchto kapelách se vyučilo mnoho hudebníků, kteří pak utvářeli další kapely. Dříve se učili budoucí muzikanti u starších hráčů, nebo u některého učitele ve škole a hlavně pak přímo v některé kapele. Až později byla na Dobříši založena známá „Liduška“ – Lidová škola umění. Vzpomínám na toto muzikantství s láskou, neboť mám tento žánr opravdu rád. Ovšem pěkná písnička i z jiného žánru, dobrá hudba, melodie, mne osloví. Mám třeba rád „Olympic“, jdu si zatancovat na „Kabáty“. Zkrátka osloví mne vždy dobrá muzika, ale dechovka – to je moje. „Hudba je lék“, jak říká moje žena – „když sedneš za buben, už tě nic nebolí“.

Ale abych začal od začátku. Narodil jsem se do rodiny kapelníka pana Libického v Mokrých Vratech, který pocházel z Libice. Děda Libický měl také kapelu, kterou pak převzal můj otec. Hlavně začal se svými vrstevníky z Mokrých Vrat, ale i z okolí, a to ve složení: alt saxofon Václav Douša, tenor saxofon Ladislav Kolář, třetí saxofon Emil Hrabák, harmonika Josef Tůma, potom Josef Kadlec, a pak Josef Dolista, basa pan Holec z Nové Vsi, buben František Bláha, dále František Macháček, housle František Novotný. V tomto složení zvaném „štrajch“ hráli na tancovačkách, plesech a podobně. Ovšem hráli i do pochodu na 1. máj, různé hasičské akce, ale i na pohřbech. To si pak přijednal hlavně tenory a bas, ale i přiznávky. Taková kapela pak čítala až l6 členů. Táta hrál na housle, trombon, baskřídlovku, ale i na heligonku a buben. Vyprávěl, že na baskřídlovku jej učil kapelník pan Vrba z Obořiště, který vedl v této oblasti také kapelu a konkuroval mému dědovi. Z vyprávění od starších kamarádů vím, že tátova kapela byla oblíbená. Říkalo se : „Kdo tam hraje? Libický, tak tam jdeme“. Pamatuji také, jak říkal táta, že třeba za písničku „Už mně koně vyvádějí“ vydělal hodně peněz. Bylo to v době zakládání JZD.

Na začátky tátovy kapely si velmi dobře pamatuji, na jejich zkoušky, na přípravu not. Nejprve to byly knihy lepené, pak v tvrdých deskách a očíslované. Po hře jsem to zase skládal po číslech. Objížděl jsem muzikanty na kole po celém Knínsku. Vzpomínám na pana Hejtíka – trumpetistu, který psal pro tuto kapelu noty. Byl až z Mnichovic, proto i s panem Dolistou, harmonikářem, k nám přijeli dřív. Najedli se, pak šli nebo jeli na kole, později autem, na hru. A stalo se, že při večeři hrálo rádio, které hrálo pěknou skladbu. Harmonikář – výborný sluchař ji začal hrát, trumpetista pan Hejtík ji hned rozepsal a už večer ji hráli. Na tuto dobu vzpomínám velice rád, i na zážitky, když jsme se sestrou na ně čekali; také přijeli před obědem druhý den a to v celé parádě i s koňmi a bryčkou. Ještě musím připomenout, že druhý děda, otec matky, byl též muzikant. Hrál na příčnou flétnu, housle, pikolu a na malý bubínek ve vojenské kapele. A tak tento děda mne učil základy na housle a posléze na buben.
Protože jako v jiných kapelách se hráči měnili, odcházeli jinam nebo zemřeli, tak i po odchodu bubeníka pana Bláhy (později bude o něm také zmínka jako o kapelníkovi) jsem již ve 14 letech musel zaskočit, než přišel nový bubeník pan Macháček. Tak jsem se dostal znovu ke hraní, neboť hru na housle jsem nedokončil. V této době totiž otec hodně hrál a při práci na dráze a na poli byl pořád pryč, hádali se s maminkou a ta nakázala: „Učit se muziku nebudeš a hotovo“. Začátky byly krušné, zejména když jsem měl jít v průvodu na 1. máje. Celý den jsem chodil s malým bubínkem a učil se „anšlák“. Pak přišlo ráno pan
Kardinál, že bude tedy hrát velký buben a já malý; protože byl pro něho těžký, byl několik metrů vždy za kapelou a tak jsme si to museli prohodit. Když jsme přišli do zatáčky u kostela ve Starém Kníně, byla v cestě velká díra, já zavrávoral a prorazil jsem kůži. Pan Kardinál povídá, to nevadí, já mám kůží doma dost, otočili jsme buben a hráli jsme dál…

Josef Libický

Reklama

Předchozí článekSport – Národní házená
Další článekZprávičky z mateřské školičky