Závěr
Dobříšskou dechovku po panu Vitáskovi řídil pan František Šedivý, zde působil i výborný trumpetista Václav Hrabák, který po vojně hrál s Janem Melicharem, tehdy to již byla kapela „MERKURY 7“. Tato dechovka hrála hodně v průvodu ve Staré Huti, na 1. máje a na pokládání věnců padlým, dále i na maškarním průvodu. V této kapele hostoval i můj otec. Jednou na 1. máje zašli muzikanti, ale i občané z průvodu do hostince v KD. Odkud pak otec a pan Gustav Mužík přišli k nám, kde hráli na zahradě na dva trombony. Pak jel otec domů autobusem a než nastoupil, hráli šoférskou.
Také bývalý bubeník mého otce, pan Bláha, založil kapelu pod zřizovatelem Svaz chovatelů Stará Huť, veřejnosti známé jako „Chlup a brko“. Já je pak zastihl ve složení Jirka Mašek, Karel Tesárek, Toník Tikovský, František Šťastný, František Bláha. V tomto složení hráli na svatbě obou mých dětí, a také hrávali na akcích 1. máje, kde jsem střídal pana Bláhu. Po nástupu diskoték mnoho těchto malých souborů zaniklo. Při ZUŠ Dobříš však vznikl malý dechový soubor pod vedením pánů učitelů Pavla Růžičky a Karla Čiháka. Ovšem i oni si utvořili taneční skupiny, hrají dodnes. Karel Čihák má kapelu „DYNAMIC“, Pavel Růžička hraje v kapele „FORTE“. Dále vznikla kapela bývalého kytaristy z „MERKURY“ p. Josefa Kudrny. Já jsem v této době chodil hrát s panem Josefem Bedřichem na akce od jeho prodejny, například jejich schůze, různé zájezdy. Od mých šedesátin jsme se doplnili o Karla Tesárka, tedy ve složení harmonika, saxofon, buben. A protože jsem ještě hrál s partou Jiřího Maška a po jeho úmrtí chyběla harmonika, začal s námi chodit pan Josef Bedřich, a také nám vypomáhal pan František Šťastný. Stále vzpomínám na Karla Tesárka na jeho optimismus, jen vyšel ze vrátek, už si pozpěvoval a to i v autě při cestě domů a tak jsem nikdy nezaspal, cesta dobře ubíhala.
Ve Staré Huti při Klubu důchodců vznikla kapela ve složení: Tesárek Karel – tenor saxofon, Kocour Eda – altka, Libický Josef – buben, Vávra Josef – harmonika. Protože nám někteří odešli do muzikantského nebe, dále pak hráli Jan Žáček, Jiří Mašek, Toník Tikovský, František Šťastný, Bedřich Josef, Jiří Hora, Miroslav Dragoun, Jiří Zlatohlávek.
Hráli jsme důchodcům na pouti v prodejně, na vepřových hodech, a také na pouti u kapličky ve Staré Huti. Dále na Dobříši hrála skupina pana Vodičky, vím, že hráli v KD na odpoledních tancích.
Za pomoci učitelů v Lipkách na Dobříši, hlavně za přispění p. Rudolfa Sojky, byla utvořena kapela „UJDE TO“. Hráči: p. Pechan Ota, R. Němec, Petr Holý, Mirek Kučera. Noty jim zaranžoval Ivan Semančík. Vždycky děti pana Pechana říkaly: „Zahrajte a za chvíli je tu pan Libický s bubnem“. Jeden čas tomu tak opravdu bylo.
Z tohoto mého malého vzpomínání je vidět, jaké zanechaly kapely z Knína, Staré Huti, Dobříše a jejich okolí, stopy lidového muzikantství. Což by bez lásky k této hudbě a osobního nasazení nešlo. A to právě dnes, v době, kdy nastoupila elektronika a víc se naslouchá velkému množství zahraničních žánrů, než lidovému tónu. Tito muzikanti hrají srdcem, a jak říkával můj kamarád Karel Tesárek ze Staré Huti: „S láskou se nehledí na velký honorář“. Možná, že toto vyprávění není úplné, a tak mi jistě prominou kapelníci, hudebníci, že jsem někoho zapomněl jmenovat, s kým jsem hrával. Je to moje vzpomínka na tento region a přál bych si, aby lidová písnička přetrvala. Je to možné, neboť vím, že na diskotékách, festivalech si mladí lidovou písničku zazpívají. Vede mne k tomuto poznání jedna příhoda. Jednou jsme hráli na Silvestra v Kytíně. Přišli k nám chlapci, zda bychom jeli hrát do Prahy. Tehdy kapelník Jirka řekl, proč ne, a tak jsme jeli hrát do Prahy na Ořechovku. Když jsme tam přijeli a viděl jsem plný sál mladých kolem 30 let a ještě méně, povídám tenoristovi Karlovi: „Co budeme hrát?“ Dostal jsem odpověď – „Jako vždy“. Posléze jsem byl udiven, chodili si objednávat písničky jako: Já jsem malý mysliveček, Malý hošík černovlasý apod. Když jsme končili, měli jsme velký aplaus, udělali špalír a loučili se s námi jako s celebritami. Ptal jsem se, zda se jim to tak líbilo, odpověď zněla: určitě, tento žánr už v Praze málo kdo hraje. Mám velkou radost, když na májových oslavách hraje ZUŠ, kde je hodně mladých saxofonistů, trumpetistů a jiných nástrojů. Obdivuji mladého bubeníka Martina Duška, který hraje jak v dechovce, tak i se swing bandem. Také jsem v televizi zaslechl relaci o působení hudební školy „LA ŠKOLA“, kde se vyučuje bez elektroniky na nástroje smyčcové, bicí, žesťové. Učitel z této školy říkal – chce to, aby rodiče sundali housle, na které se učili nebo po dědovi a hráli na ně před dítětem a i mu je půjčili. Dítě tak se lépe s tímto hraním a nástrojem seznámí a může jej to zaujmout, dále třeba na bubínek dítě nechat vyklepávat různé zvuky, třeba jak padají kapky deště do rytmu a podobně. I to je příklad, jak probudit mládí k lásce k lidové písničce.
Toto je malé vzpomínání jak jsem prožil život v tomto muzikantství a jak se měnili hráči v jiných kapelách. Jinak vždycky jsem říkal, kdyby se sjeli všichni, s nimiž jsem hrál, kamarádil, tak by se na zahradu nevešli.
Josef Libický
