Dobříšské kino je minulostí, bourání šlo lehce. Když se kino stavělo, tak jsme netrpělivě čekali na jeho otevření. Pro Dobříš to byla významná událost. První promítaný film se jmenoval Katka.
Všichni jsme pečlivě studovali program a snažili se zakoupit lístky na promítané filmy, a někdy bylo třeba vystát pěknou frontu. V pokladně kina byla paní Veselá. Do sálu nás uváděla paní Laštovková. Promítal pan Hlas a pan Stanovský. Kino mělo šatnu a před začátkem filmu jste si mohli zakoupit nějaké sladkosti. V prvních řadách sedávali většinou kluci, kteří tak trochu při promítání vyrušovali, ale s tím se počítalo. Když jste zašustili pytlíkem od cukroví, tak se ihned ozvalo syčení okolních diváků. Vstupenka stála 4, 5, 6 Kč, pro diváky filmového klubu i 12 Kč a pro Klub důchodců byl vstup zdarma. V našem kině jsme viděli výborné filmy z celého světa. Na ruské filmy chodila ráda moje babička, která byla vděčná Rusům za záchranu Dobříše v posledních dnech II. světové války. My jsme v té době bydleli v Praze, ale v pátek rovnou z autobusu jsme spěchali do kina. V zimě se konalo množství plesů, karnevalů a v neděli odpoledne taneční čaje v kulturáku. Pamatujete si, byla to prima doba.
Proč to všechno zaniká? Kam teď tady můžete jít do společnosti? Malá jiskřička byly taneční čaje pro starší, ale pro ostatní se nic nepořádalo. Můžete namítnout, že je tu covid, ale tak to tu vypadalo už před ním.
Za pamětníky Helena Kahounová
a Marie Javorská
