Jak jste se k dobříšské pečovatelské službě dostala?
Na začátku, to už je přes deset let, jsem u nich využívala jenom pedikúru, ale pak jsme se jednou nepohodli s manželem, on si dost vybíral v jídle a já jsem rozhodla, že si necháme vozit i obědy, protože jsem dva různé obědy nechtěla vařit. A protože jsem už tehdy začala mít různé zdravotní problémy a nebyla jsem schopná si sama provádět větší úklid, začala jsem využívat i tuhle jejich službu. Byla jsem strašně spokojená, ale časem se tyhle služby omezily, takže jsem si obědy a úklid zajišťovala přes soukromý sektor. Čas pokročil a zdravotní potíže mám čím dál větší, a přitom chci zůstat tady v bytě, co nejdéle to půjde. Děti mám daleko a nechci je taky s každou maličkostí otravovat. Proto jsem se rozhodla, že se znovu do pečovatelské služby přihlásím.
Pocházíte odtud z Dobříše?
Já jsem takový trochu cestovatel. Původem jsem z Prahy, ale tatínek přišel k jáchymovským horníkům, tak jsme se přestěhovali do Příbrami. Tenkrát tam neprobíhala výstavba bytů, ale probíhala tady na Dobříši. Na Dobříš jsem přišla už jako vdaná a tady jsme dostali byt, takže v tomhle domě bydlím už 58 let. Ráda na to vzpomínám, byly tady hezké sousedské vztahy.
Vzpomenete si, jak tehdy vypadala pečovatelská služba? Existovala vůbec?
Určitě. Maminka bydlela v Příbrami a tam pečovatelská služba už tehdy fungovala. V době, kdy byla maminka v mém věku, vím, že jí vozili obědy nebo že mi pečovatelka chodila pomáhat maminku koupat. Myslím, že to bylo dost podobné jako teď. I když, upřímně řečeno, setkala jsem se s příbramskou pečovatelskou službou nedávno díky své přítelkyni a musím říct, že v nabídce služeb se té dobříšské nevyrovná. Nabídka, která je tady v Dobříši, mi vyhovuje a jsem i strašně spokojená s paní pečovatelkou Markétkou. Vždycky v poledne mě prozvoní, jestli jsem v pořádku, protože mi sem jinak nikdo nechodí. Někteří starší lidi pečovatelskou službu odmítají, nechápu proč.
Možná se někdo bojí narušení soukromí…?
Já takový pocit nemám.
Je pro vás důležitá jenom praktická pomoc, nebo i ten lidský rozměr – setkání, popovídání?
Mám prostě dobrý pocit, že když zatelefonuji, pomůžou mi. Sama paní Markétka se mě ptá, jestli něco nepotřebuji. Ale nebavíme se vždycky jenom o službě. Povídáme si třeba o tom, jak se měla na dovolené, nepovídáme si o klientech, ale o běžných věcech ano. Prostě jí můžu říct cokoliv.
Vyhovuje vám, když k vám dochází jenom jedna pečovatelka, nebo když se střídají?
Nechávám to na nich podle jejich potřeby. Mně vyhovuje jedna, protože už ví, co můžu, co nemůžu. Ale kdyby bylo potřeba a oni by potřebovali pečovatelku změnit, stát se může cokoli, dokážu se spřátelit s každým, kdo je slušný.
Je něco, co byste u pečovatelské služby uvítala, co vám třeba chybí?
Přemýšlela jsem o tom, ale nic mě nenapadá.
Vidím, že máte i svůj počítač…
Samozřejmě. Mám ráda informace, bez informací by mě život nebavil. Komunikuju přes skype nebo přes whatsapp, a to já miluju, technika je můj koníček. Vyhovuje mi, že můžu sedět ve svém prostředí, nikam nemusím, popíjím si kávu a bavím se. Sama nikam nechodím, bála bych se toho, tak radši sedím doma.
Možná by některé akce pečovatelské služby mohly být přenášeny i online, využila byste to?
To by mě asi zajímalo, protože jsem vždycky byla hodně zvědavá.
Z toho, co říkáte, je vidět, že pečovatelská služba má pro staršího člověka velký význam…
Víte, pečovatelská služba, to je poslání, to nemůžete dělat jen tak jako něco jiného. Pro pečovatelky musí být velká psychická zátěž, když vidí nemohoucnost člověka nebo bolesti a nemohou mu pomoci, musí to být těžké… A psychická zátěž je horší než fyzická. Zažila jsem to sama, když jsem pracovala ve spořitelně, když jsem cítila, že už mám lidí dost a nemůžu je ani vystát. Kdežto když jsem dělala fyzickou práci, přišla jsem domů, uvařila si kávu, dala nohy nahoru a byla fit. A mám strach, že tu psychickou zátěž pečovatelky hodně vnímají a že je to může zatížit až moc. Všechny, se kterými jsem se tady potkala, byly moc sympatické a hodně se angažovaly. A jsou tak angažované, až se o ně bojím.
Jakub Hučín
Autor foto: Lucie Přádová
