Zaspala nám lokálka
V letošním roce jsme dostali zprávu, že kromě víkendového jízdního řádu bude zrušena osobní doprava na vlakové dráze do Dobříše, tedy přesněji od Mníšku. Ještě ve dvacátých letech minulého století přitom byla hlavním dopravním prostředkem, kterým se dalo dostat do Prahy.
Už od zahájení provozu ale byla spojena s pomalou jízdou a nedochvilností. Jak se psalo v dobovém tisku: „Nejen že jede bezpříkladnou ‚hokynářskou rychlostí‘, ale odpočívá na každé stanici k neuvěření.“ Těžko říct, co mohlo být příčinou, ale naše lokálka jezdila po jedné z mála soukromých tratí. Po vzniku republiky byla zestátněna, ale problémy nezmizely. V létě roku 1920 to došlo tak daleko, že si u ministra železnic stěžoval i senátor František Soukup: „Včera jsem byl na lokálce Dobříš–Praha svědkem hrozných scén. Tato lokálka, která jezdí z Dobříše do Prahy celých pět hodin, měla zpoždění půl třetí hodiny. Ve Vraném čekala celou hodinu a ve Vršovicích přes hodinu. Rozčílení lidí bylo ohromné. Všichni nadávali na ministerstvo a na republiku. Úředníka nebylo nikde vidět. Nakonec se rozzlobili i zřízenci a udělali krátký proces. Rozhodli se, že pojedou i proti zákazu, upozornili na to obecenstvo a s nasazením vlastního života se takto konečně dostali do Prahy. Nepřejte si slyšet, co lidé v Praze pak mluvili, co se děje na této lokálce Praha–Krč–Vrané–Dobříš, to volá prostě do nebes! A to se děje nepřetržitě! Takto to prostě dál nejde! Pane ministře, dejte prosím, tyhle věci vyšetřit, vyházejte polovinu neschopných a ničemných úředníků a zaveďte železnou rukou pořádek! Za takové krvavé jízdné, jaké dnes musí lid platit, mají aspoň nárok, aby věděli, kdy dojedou, a nemusili celé hodiny utrácet drahocenný čas a proklínat správu, která neumí dat do pořádku ani takovou lokálku, jako je krčská, vydaná už na posměch celému světu.“
Z historie sanatoria na Dobříši
Samotný vznik zdejšího sanatoria nelze datovat rokem 1938, kdy bylo postaveno, ale spíše už rokem 1930. V tomto roce bylo rozhodnuto, že na Čihadlech může vzniknout vhodné místo. Původně se ovšem nepočítalo s plicní ozdravovnou, ale s dětskou ozdravovnou. Kromě sanatoria měly být postaveny i plavecké bazény, hřiště a park. Na rozhodnutí postavit sanatorium zrovna zde se nemalou měrou podílel senátor Johanis a okresní doktor Frankl, kteří ho chtěli vybudovat u příležitosti 80. narozenin prezidenta T. G. Masaryka. Oba se vehementně snažili, aby byla ozdravovna postavena přímo na Dobříši. Je zajímavé, že původně byla vyhlédnuta lokalita nad Starou Hutí, ale díky jiným okolnostem byla zamítnuta. Druhá lokalita byla vyhlédnuta v místech, kde se říkalo „na dílech“, ale nakonec vyhrál les na Čihadlech. I Josef Colloredo-Mannsfeld, který les vlastnil, pro to našel pochopení a vhodné pozemky nabídnul k odprodeji. Při snaze odkoupit i sousední plochy se ale již naráželo na odpor majitelů, kteří chtěli za pozemky nesmyslné částky, a zdálo se, že věc půjde k ledu. Rada města Dobříše musela zakročit, protože si vznik tohoto zařízení přála, a proto po návrhu Dr. Frankla vzala na sebe úkol prostředníka. Byla založena komise, do které byli zvoleni pánové J. Rys, A. Schart, V. Svoboda, J. Tichota a F. Havelka, a té se nakonec podařilo vše urovnat.
Do sporu vstoupil i majitel zahradnictví p. Prokop, který vlastnil jeden z důležitých pozemků, ale i on poté, co začali místní obyvatelé jeho živnost bojkotovat, ustoupil a pozemek také prodal. V březnu roku 1931 se zdálo, že vše je na dobré cestě a pro další měsíc se již měl pozemek obehnat plotem. Byla také založena stavební komise, jejímiž členy byli senátor Johanis, pánové Koliš, Neumann, Kolínský a Hauf z Prahy, pan Novák z Mělníka a zástupce města Dobříš Dr. Frankl. Už v této době se počítalo, že ústav bude mít minimálně 200 lůžek, a komise měla v plánu navštívit moderní ústavy u nás i v Německu. Místní počítali, že do roka se bude stavět, ale nakonec to trvalo až do roku1938 a účel sanatoria se několikrát změnil, jen jméno Tomáše G. Masaryka zůstalo.
Petr Kadlec
