Po celý listopad bude možné zakoupením symbolického vlčího máku přispět na Centrum pomoci Paměti národa, které poskytuje stabilní podporu válečným veteránům a dalším pamětníkům válečných konfliktů.

Umělé květy vlčího máku se budou prodávat na ulicích, v kavárnách, knihovnách, obchodech i v Kopáčkově domě v Informačním středisku Dobříš. Den válečných vysloužilců připadá na 11. listopad, kdy skončila 1. světová válka podpisem příměří, a vlčí mák byl zvolen proto, že tato rostlina pokrývala svými květy hroby padlých vojáků po celé severní Francii, kudy vedla frontová linie západní fronty během léta 1918.

V Dobříši existoval Spolek vojenských vysloužilců už od roku 1878, kdy většinu členů tvořili veteráni rakousko-pruské války z roku 1866. O čtyřicet let později kvůli přílivu nové generace veteránů z Velké války došlo ke změnám. Spolek se přetransformoval na Podpůrnou jednotu v Dobříši a vzniklo několik dalších veteránských spolků legionářských, ale i nejpočetněji zastoupený Spolek příslušníků benešovského 102. pěšího pluku, v jehož řadách sloužilo během první světové války i mnoho mužů z Dobříše a okolí.

Po druhé světové válce nebylo příliš mnoho místních, kteří by se účastnili války a přežili ji. Když už se někdo takový našel, pak často nevyhovoval z politických důvodů a otázku veteránů zcela převzala státní a stranická propaganda, která často vytvořila veterány i z lidí, kteří
skutečnými válečnými veterány nebyli. Vše zastřešoval Československý svaz protifašistických bojovníků, který byl zcela pod kontrolou komunistické strany. Po listopadu 1989 a po válce v Perském zálivu se s přílivem nových veteránů tradice veteránských spolků opět obnovila a dny oslav se přesunuly z května na listopad, jak je to obvyklé v západní Evropě a v USA.

Jan Michl, ředitel Muzea města Dobříše

Tento svátek byl dříve tradiční převážně v zahraničí, ale postupem let si našel cestu i k nám, a i tento den, kdy se mimo jiné slaví konec 1. světové války, se objevují i zde symboly makových květů, které po konci bojů zaplavily zákopy skončené války. Je to den, kdy by si měl každý vzpomenout na veterány nejen této války, ale všech, které po ní následovaly. Prosíme proto každého, kdo by chtěl uctít památku padlých, aby zašel na dobříšský hřbitov a na jejich hrobech zapálil svíčku.

Jak to bylo vlastně se smrtí npor. Saveljeva?
Chtěl bych tímto reagovat na článek, který se objevil v zářijovém čísle DL, a vysvětloval, proč došlo k přesunu pamětní desky tohoto rudoarmějce, která se nacházela před dobříšským zámkem. Hned v úvodu musím říct, že nebudu napadat toto rozhodnutí, protože jsem s ním souhlasil, a to z důvodu, že mi vždy připadala zbytečná, a jak bylo řečeno, byla sem usazena v době normalizace, a navíc důvod usazení byl nepravdivý. Jenže do jaké míry? Přesné důvody smrti nadporučíka Alexandra Fjodoroviče Saveljeva se na Dobříši změnily v takové městské legendy. Jedna z nich povídala, že hrdinně padl jako partyzán na Dubovci, druhá mluvila o tom, že jej přivezli z Prahy a on u dobříšského zámku na následky zranění zemřel, a třetí, která byla nejvíce mezi pamětníky zmiňována, byla ta, že spadl v zatáčce z auta. Což také zmiňuje v mé knize „Ještě není konec“ pamětník pan Fulín. Až doposud jsem této vzpomínce věřil, přesto jsem byl během srpna upozorněn, že existují zpřístupněné sovětské dokumenty, v kterých se o osudu našeho nadporučíka dozvídáme zcela nové informace.
V první řadě se nejednalo o žádného řadového vojáka. Alexandr Fedorovič Saveljev se narodil 31. prosince 1921 ve vesnici Ivanovka, v Šentalinském okrese v Samarské oblasti (podle jiných zdrojů 15. června 1921 ve vesnici Rašetino) do dělnické rodiny. Absolvoval osm tříd a potom pracoval jako zámečník v továrně na pletení sítí. Do Rudé armády byl povolán v prosinci 1941, což by tedy odpovídalo tomu, že se narodil v tento měsíc a bylo mu zrovna 20 let. Na dva roky však z řad Rudé armády zmizel a až v roce 1943 absolvoval Chabarovskou vojenskou pěchotní školu a do armády znovu vstoupil v červnu téhož roku jako velitel čety. Krátce nato byl zraněn a po uzdravení byl jmenován velitelem střelecké roty 745. střeleckého pluku (141. střelecká divize 1. gardové armády 1. ukrajinského frontu). Dne 23. července 1944 u města Javorov na Ukrajině ve Lvovské oblasti střelecká rota pod velením A. F. Saveljeva rozhodným útokem vytlačila nacisty z jejich pozic. O dva dny později Saveljevova rota překročila pod nepřátelskou palbou řeku Dněstr na Ukrajině. Jeho vojáci zde následně odrazili pět nepřátelských protiútoků a poté poručík Saveljev vedl úspěšný protiútok, díky čemuž mohl přejít i zbytek 745. pěšího pluku. „V bojích o Stanislav a jeho předměstí 27. července 1944 vedl statečný důstojník jemu svěřenou jednotku, osobně vedl útoky roty, svým příkladem inspiroval vojáky. Sám velitel roty zničil osádky čtyř těžkých kulometů granáty.“

Za tento čin byl dne 24. března 1945 npor. Alexandr Fedorovič Saveljev oceněn zlatou hvězdou a titulem Hrdina Sovětského svazu. Během bojů v Rakousku byl znovu vážně zraněn, ale po návratu z polní nemocnice se stal zástupcem velitele praporu u bojové jednotky 687. pěšího pluku. Přesto během postupu jižní Moravou byl znovu těžce zraněn a dopraven do polní nemocnice v Dolních Bojanovicích, kde se také nacházel od 23. dubna 1945 štáb 141. střelecké divize 4. ukrajinského frontu.

Jak již bylo zmíněno i v zářijovém článku a stejně tak v mé knize, měl npor. Saveljev podle záznamů zemřít na den vítězství 9. května 1945 v Dobříši, tedy tři dny před tím, než jeho divize dosáhla města Dobříš. Jenže i o datu jeho smrti můžeme pochybovat, protože se stávalo běžným jevem, že mnoho vojáku Rudé armády zemřelo na oko v poslední den války. V dalším zápise se totiž dozvídáme, že byl Saveljev vyzvednut jeho velitelem z polní nemocnice a je tedy ještě možné, že zemřel až někdy cestou a byl provizorně pochován, to však nevíme. Když divize přes Živohošť a Korkyni dosáhla Dobříše, bylo už jisté, že dál postupovat nebudou a zůstanou zde. Další dobové doklady přímo z nemocnice, kde zemřel, jasně říkají, že velení 687. střeleckého pluku vyzvedlo jeho ostatky a další plukovní zápisy, jasně mluví o tom, že npor. Saveljev byl se všemi poctami pohřben na dobříšském hřbitově v osm hodin večer 19. května 1945 a už zde zůstal. Jenže co ten mrtvý, co měl spadnout z auta? Stalo se to vůbec? Vlastně ano, a opravdu se to odehrálo 12. května, kdy na Dobříši zahynul ruský důstojník jménem Ivan Ivanovič Jefimov ze 745. střeleckého pluku 141. střelecké divize a byl pochován v obci Voznice, kde skončil postup jednotek tohoto pluku.

Na těchto případech je krásně vidět, jak nejistá je lidská paměť. Nic to ovšem nemění na tom, že text na pomníku byl a je mylný a skutečnost byla úplně jiná, než jsme si mysleli. Přesto je tu jedna věc, kterou bych si přál. V památníku, který stojí u hřbitova, není pohřben jenom Saveljev, ale i rudoarmějec Ivanovič a také mnoho jiných obětí květnové revoluce 1945, které žádná jména nepřipomínají. Nestálo by za to vědět, kdo další je tam ještě pohřbený? Během pohřbu z 12. května 1945 se na vojenský hřbitov neslo 16 rakví, a když je o rok později přesouvali sem, tak jména zmizela a zůstal jen npor. Saveljev. Když zvládneme přesunout pomníky, dokážeme zjistit i toto.

Za pomoc s přípravou článku děkuji Vladimiru Pomortzeffi a Natálii Hálkové.

Petr Kadlec,
předseda Okrašlovacího spolku města Dobříše

Bojovali za naši svobodu a dnes patří mezi ty nejzranitelnější z nás. Přispějte 11. listopadu u příležitosti Dne válečných veteránů na přímou pomoc pro válečné veterány a další bojovníky za svobodu. Podpoříte také to, aby se nezapomnělo na jejich příběhy. Připněte si květ vlčího máku jako symbol úcty k nim. Je na nás, jak žijí naši hrdinové.

Město Dobříš zařídilo dvě sbírková místa, a to Informační středisko Dobříš a Městskou knihovnu Dobříš. Sbírka probíhá v našem městě po celý listopad.

Šárka Krůtová, DiS., koordinátorka projektu
Dobříš – Zdravé město a místní Agenda 21

Před 55 lety se udál historický zvrat, který oddálil přesun našeho státu znovu k demokratickým zemím. Komunistická vláda v roce 1968 zahájila řadu reforem, jež měly za cíl zlepšit život obyvatel v Československu. Jenže tyto změny byly z pohledu sovětského Ruska až moc radikální a vyústily v invazi zemí Varšavské smlouvy, která u nás vyvolala masivní lidový odpor bez podpory armády. Ta zůstala ve svých posádkách, často obklíčena invazními vojsky. V blízkosti našeho města se nacházela raketová základna ve Staré Huti a nedaleké letiště u Dlouhé Lhoty. Díky tomu zde byla přítomnost invazních vojsk velká. O tom všem vypráví i nová kniha „Tanky přijely v srpnu“, v které vzpomíná několik pamětníků, jako třeba Milan Fuhrman, Hana Rysová, Miroslav Procházka, Zora Rysová anebo bývalý kronikář Oldřich Průša. Vzpomínky jsou zaměřené nejen na Dobříš, ale také na Starou Huť i Příbram a Prahu.

Petr Kadlec