Jedna z nejstarších občanek města Dobříše, paní Kateřina Mourová, je čiperná 101letá dáma. Při setkání vás zahrne tak pozitivní náladou, že z ní čerpáte ještě dlouho poté. Recept na dlouhověkost je podle jejích slov jednoduchý – hodně cvičit a málo jíst. Jedním dechem ale dodává, že miluje dobré dortíky a bábovku. Tu nám i při realizaci rozhovoru v domově seniorů štědře nabídla, stejně jako kávu. Milá hostitelka, se kterou bylo setkání velká radost, během 40 minut několikrát prohlásila, že měla krásný život a všechno v něm bylo skvělé.
Paní Mourová, vám je neuvěřitelných 101 let.
102 mi bude 6. června.
Jakou máte nejstarší vzpomínku?
No, moc si toho už nepamatuju. Kolikrát si připravím, co mám říct, než přijde sestra (v domově seniorů pozn.), a pak to stejně zapomenu.
Jaké jste měla dětství?
To jsem měla krásný. Já jsem Slovenka, narodila jsem se v Novém městě nad Váhom. Rodiče byli hodní a bylo nás celkem pět sourozenců. Mám tři sestry a bratra. Všichni už jsou mrtví a dokonce už i některé děti od sestry. Dětství bylo krásný, všechno jsem se ráda učila a všechno mě bavilo dělat.
Co vás bavilo nejvíc?
Ráda jsem se učila, ale nemohla jsem na školy, protože rodiče na to neměli peníze. Takže mám jenom základní školu, i když jsem tam byla nejlepší. Jeden pan učitel, moc hodný, mi říkal, že jsem šikovná a že mě na univerzitu dostane přes národní výbor. Jenomže mezitím umřel. Byl hodně mladý, ale tak hodný.
Čím se vaši rodiče živili?
Měli jsme tři veliká pole, všechno jsme si sami vypěstovali. Pak jsme měli taky prasata, krávy, kozy. Já jsem musela umět všechno obstarat taky.
Co jste dělala po základní škole?
Odešla jsem do Francie, do Paříže. Byla jsem tam osm let. Jenom jednou jsem mezitím byla doma, protože maminka byla nemocná. Pak už jsem ji bohužel nikdy neviděla, umřela.
Jak jste se dostala do Paříže a co jste tam dělala?
Tehdy hlásili u nás na Slovensku, že Červený kříž volá mladá děvčata, která by chtěla přijet pomoct do Francie. Pomáhali jsme jako vychovatelky pro děti. Nejdřív jsem rok chodila v Paříži do školy a potom jsem byla vychovatelka pro děti. Podívejte, tady mám fotky (ukazuje fotografie, kde dětem předcvičuje). Všichni podle mě cvičili, vidíte to, jak mě poslouchali?
Jestli dobře počítám, v Paříži jste byla za druhé světové války?
To ne, to už nevím.
Vzpomínáte nějak na válku?
To si vůbec nevzpomínám, já jsem to neprožívala.
Jak jste se dostala do Československa?
Zase přes Červený kříž. Já jsem byla pak ještě s těmi dětmi na Slovensku a pak jsem se dostala zase jako vychovatelka do Čech. No a pak jsem se dostala do Františkových Lázní, kde jsem začala pracovat jako servírka v jedné krásné restauraci.
Jak jste se seznámila s vaším manželem?
To bylo taky přes restauraci. Jak jsem pracovala jako servírka ve Františkových Lázních, tak tam jednou přišla majitelka restaurace Hubertus. Říkala, že jsem velmi šikovná a abych šla pracovat na Hubertus. No a manžel mě tam přijímal (smích). Tak jsem pracovala v kuchyni a hodně jsem se toho tam naučila. Péct všechno cukroví, všechno vařit, krájet okurčičky na malinkaté plátky… To bylo tak nádherný. Hubertus byla významná restaurace, chodili tam i ministři, manžel se s nimi setkal i osobně a někteří mu tam posílali pití. To mě ale rozčilovalo, nechtěla jsem, aby pil v práci.
Kolik vám bylo let, když jste měli svatbu?
My jsme měli svatbu ve Františkových Lázních a majitelka Hubertusu tam za námi přijela. Musela bych se podívat, kdy jsme se přesně brali, ale mně bylo dvacet devět let.
Měli jste s manželem děti?
Mám jednu dceru. Teď mám vnoučata. Jednomu je dvacet osm a druhému třicet pět. A už i pravnoučata. Mám tady taky fotky (ukazuje). Tady kolem dokola celého domečku, kolem cest, silnice, všude jsem měla kytičky. To je v Dobřichovicích. Pěstovala jsem kytičky, tady jsou pivoňky. Ale i zeleninu, saláty, broskev krásnou jsem měla a tady jsem měla všude máky (ukazuje na fotkách).
Do Dobřichovic jste se přestěhovali s manželem?
Manželovi tam přidělili místo, když zavřeli Hubertus.
Kdo ho zavřel?
No komunisti po převratu. Majitelku vystěhovali, dali jí sto devadesát korun důchod a chudák byla o hladu. Tehdy jsem uprosila vedoucího komunistů, to byli vojáci, kteří se do Hubertusu nastěhovali, aby jí dávali každý den oběd. My jsme odtamtud odešli. Když manžel umřel, bylo mu 49 let. Umřel, protože hodně pil. To není zdravý. Já jsem nepila, ale vždycky když jsem měla hlad a neměla čas si uvařit, tak jsem pila trošku pěny z piva, a tím jsem se zasytila a mohla zas dělat všecko (smích). Prožila jsem toho hrozně moc.
Na co ze svého dlouhého života vzpomínáte úplně nejraději?
Na všechno. Úplně na všechno.
A co politické události dvacátého století? Ovlivnily vás nějak?
Ne, to vůbec ne. Nikdy jsem nikde nebyla.
Vzpomínáte nějak na sovětskou okupaci v roce 1968 nebo revoluci v roce 1989?
V šedesátým osmým roce, to už vůbec nevím, mě to nezajímalo. Ráda jsem vždycky dělala hodně věcí pro jiné lidi. Ale politika byla mimo mě. Já jsem v těch Dobřichovicích dělala v restauraci všechno, to bylo pod Jednotou. Pracovala jsem i jako uklízečka a účetní. Pak jsem tam koupila i domeček a tam jsem to milovala. Byli tam skvělí sousedi.
Koukám na fotku, vy jste měla i pejska?
Měla jsem Šmudlinku a Lassie a pak ještě jednu Lassie. Ty uměly poslouchat, na slovo mě poslouchaly. A taky na hodně místech jsem byla. Viděla jsem krásná místa.
Jaká místa jste navštívila?
Mnohokrát jsem byla u moře. V Itálii a v Řecku a na lodi. Všechno možné jsem prošla. A na tu věž Eiffelovu v Paříži jsem vyšla sama až nahoru po schodech. Já jsem chtěla všechno vidět. A vidíte, zachovala jsem si zdraví.
Jaký máte recept na to, aby se člověk dožil takového úctyhodného věku, jako je vám?
Cvičit! Cvičit a moc nejíst. Já jsem často moc neměla čas se najíst. Ale cvičila jsem hodně, to vám taky ukážu. Ještě když jsem sem na Dobříš přišla, tak jsem dala nohy za hlavu. Ale před pár lety jsem měla úraz, byla jsem tři měsíce v nemocnici, měla jsem tři zlomená žebra a nemůžu už moc od té doby chodit. A špatně slyším a mám teď špatné oči, byla jsem na operaci s ječným zrnem.
Jak dlouho jste v domově důchodců na Dobříši?
Od roku 2012. A líbí se mi tady. Někdy mi tady moc nechutná, ale kupuju si potom kafe a zákusek a to je dobrý. Jsem spokojená.
Měla jste krásný život?
Měla. Já nemám žádnou špatnou vzpomínku.
Michaela Fialová Rozšafná
Autor foto: Michael Kočí
