Tuhle jsem si hrál s malými dětmi a pozoroval je. Bylo kouzelné a zajímavé je sledovat, jak jsou ti špunti na jedné straně rádi, že jich je víc, mohou si společně hrát, něco vytvářet a na druhé straně se každý z těch capartů snažil nějak prosadit, aby přispěl ke společnému dílu a získal u ostatních uznání. Bylo až dojemné vidět, jak se některé z těch malých dětí dokonce snažily pomáhat těm nejmenším a nejslabším, aby měly ve skupině své místo. Pravda, bylo to trochu zmatečné, ale hrály si a nakonec společně postavily hrad. Kdyby si každý z nich stavěl sám, asi by postavil něco trochu – možná i dost – jiného, ale oni přijali fakt, že staví spolu a postavili společně hrad.
Pak jsem si vzpomněl na častý průběh jednání v našem zastupitelstvu, kdy někteří pouštějí do médií neověřené informace, polopravdy nebo nepravdy, zásobují Dobříšáky zprávami někdy až poplašnými. Je zvláštní, že my, dospělí, volení zastupitelé, nejsme schopni slušným způsobem věcně argumentovat a zároveň přitom naslouchat argumentům druhých. Je škoda, že místo toho, abychom se snažili společně hledat cesty ke zvýšení kvality života v našem městě, tak se raději, občas až demagogicky, zakopáváme na svých pozicích. Je nešťastné, že nejsme schopni reálně vnímat čas, po třech měsících od posledních komunálních voleb ztrácíme paměť a spíše se věnujeme „negativnímu nálepkování“ místo konstruktivní diskusi, manipulaci místo spolupráce. Co by si asi o nás pomyslely naše děti, kdyby se dívaly na to naše „zastupitelské pískoviště“?
Když jsem tak seděl a pozoroval tu drobotinu, jak si hrají, tak jsem si uvědomil, ano, máme více zkušeností a vědomostí, jsme vzdělanější a zručnější. K čemu nám to ale je, když nám chybí moudrost, která vede k vzájemnému respektu a spolupráci?
Možná bychom měli začít společnou hrou na pískovišti.
Ivo Salcman, zastupitel
