Dvě červnová zastupitelstva, jedno řádné, druhé mimořádné. Ať už byla taková nebo maková, vytrácela se z nich věcnost, objektivita, pokora a respekt k druhým. Názorová různost není nutné zlo, naopak může být prospěšná, ale přijímat a respektovat názor druhých – to je už náročnější disciplína. Je nás dvacet jedna zastupitelů. Každý má svoji vizi a přesvědčení, svůj názor. Pracuje a snaží se svůj mandát vykonávat určitě co nejlépe.
Z logiky věci: Máme přece všichni stejný zájem – rozvíjet naše město. Tak proč se NEUSTÁLE zdržujeme vracením se do minulosti, kterou jednoduše NEZMĚNÍME. Historická zkušenost nám má být moudrým rádcem, jak neopakovat chyby. Ale patlat se v emocích je zoufalá ztráta času.
Představme si pro příště u vchodu do jednacího sálu něco jako „bezpečnostní rám“, který by všechny jím procházející oprostil od křivd a ti by pak s čistou myslí, soustředěnou na dané téma, mohli usednout k jednacímu stolu.
Není lehké vyhnout se zcela emocím a soustředit pozornost k jádru dané problematiky, jsme lidské bytosti a máme různá očekávání. Ale jednání zastupitelstva přece nemá připomínat scénu hysterické hádky po třiceti letech.
Věřím, že jsme schopni jednat kultivovanou cestou. Jak toho dosáhnout? Nabízí se 1) pracovní zastupitelstva k důležitým tématům; 2) seznamovat veřejnost s problematikou PRŮBĚŽNĚ a DŘÍVE než na zastupitelstvu, což se neděje často (větší frekvence kulatých stolů by neškodila); 3) dát si rozumný, přiměřený a termínovaný čas pro rozhodování. A ten nepřekračovat. Věci mohou postupně uzrát, argumenty druhých se rozleží, a najednou nemusí být až tak nesnesitelně blbé. Nemusíme se brodit věčně v medu. Pojďme se bavit, diskutovat kultivovaně v předstihu, zjišťujme postoje, argumenty, zvažujme okolnosti, dělejme to, kvůli čemu nás lidé volili…
První dítě, dovolená v Jugoslávii, druhé dítě, pořízení automobilu – jako v legendárních Básnících.
Jindřiška Romba, zastaupitelka
