„Že budu hasičem, to pro mě bylo jasný odmalička,“ říká nadpraporčík Jan Cajthaml, který nastoupil jako mladý požárník na dobříšskou hasičskou stanici už ve svých 8 letech. Profesionálním hasičem se stal hned po vojně a od té doby tady zažil tisíce lehčích i těžších výjezdů a náročných zásahů. Byl u mnoha proměn stanice i jejího postupného vybavování, sloužil pod vedením tří velitelů a zažil největší dobříšské požáry.
Po více než 32 letech odsloužil v neděli 28. 2. 2021 dobříšský hasič Jan Cajthaml jako velitel družstva svou poslední službu se svými kluky na této stanici. Jak sám říká, povolání hasiče není ani tak náročné fyzicky jako psychicky.
Dobříšským profesionálním hasičem se stal Jan Cajthaml oficiálně 1. 8. 1989. V 15 letech byl zařazený do výjezdové jednotky dobrovolných hasičů a jasně věděl, že chce jít dál k „profíkům“. Podstatnou roli v jeho profesionální kariéře hrála takzvaná lezecká skupina a aktivně se věnoval také požárnímu sportu. V roce 1995 se stal dokonce vítězem okresního kola v soutěži
Memoriál pprap. Jiřího Krýsla. Soutěží v požárním sportu se účastnil až do roku 1997, poté se soustředil na soutěže ve vyprošťování osob z havarovaných vozidel. Tato klání se v té době teprve zaváděla, právě pan Jan Cajthaml byl jedním z prvních účastníků a následně jako zkušený profesionál vymyslel také vybavení nového hasičského vozu pro takové případy.
Jak vypadá výjezd hasičského družstva k zásahu?
Ještě před tím, než se rozsvítí světlo signalizující výjezd, tak už jsme s klukama nastartovaný. Proto taky většina hasičů (teda já určitě), když se někde rozsvítí lampička, tak už má cukání vyrazit. Pak už tady každý ví, co má dělat. Světelný signál je takzvaný předpoplach. Po něm začnou z rozhlasu znít instrukce na celou stanici. Mezitím, než se oblékneme, víme, jaké auto pojede, kam pojede a co se tam děje. Pak běžíme do garáže, sedáme do auta a dnes už podle tabletu a navigace vyrážíme k místu zásahu. Dřív jsme jezdili po čichu, dneska jezdíme podle tabletu. Všechno potřebné většinou zjistíme po cestě, když komunikujeme s operačním střediskem. Na místě zásahu už není na nic čas a každý si jde po své práci.
Dokážete říct, které zásahy pro Vás byly za dobu více jak 32 let u dobříšských profesionálních hasičů nejzásadnější a nikdy na ně nezapomenete?
To se opravdu těžko řekne.
Největší požáry Jana Cajthamla v Dobříši
Na Dobříši se odehrály historicky tři velké požáry, z nichž u dvou jsem byl velitelem zásahu. Tehdy ještě nebyly vysílačky, moderní technika ani neplatilo žádné přebírání zásahu vyššími úředníky od hasičů, a tak můžu s hasičskou nadsázkou říct, že tyhle dva krásné požáry jsem si opravdu užil.
Jedním z nich byl požár v areálu firmy Bios v roce 2001. Hlášený byl tehdy hořící člověk u Biosu nebo na Prachandě. Vyrazili jsme jen s malým vyprošťovacím autem, ale nikde nikdo. Zašli jsme tedy na vrátnici Biosu, abychom se tam zeptali, jestli o něčem nevědí. Tam jsme našli sedícího popáleného člověka a zkolabovaného vrátného, který pohled na ohořelé „zombie“ nezvládl. Ošklivě popálený muž, na kterém zbyl jen pásek z kalhot a jinak na sobě neměl ani kůži, nám řekl, že tam vzadu ještě někdo je. Jeho si převzala záchranka a my jeli s kolegou prohledat areál. Objížděli jsme halu a se staženými okýnky se snažili něco najít. Pak kolega uviděl oheň a já slyšel nějaký hlas. U hořící haly jsme našli druhého zloděje. Ten už ale nebyl schopný ani převozu do nemocnice a na místě zemřel. Hořící halu jsme hasili do druhého dne a já celému zásahu velel. Byl to obrovský požár a můj první velký.
Druhý velký požár, který se na Dobříš odehrál a kde jsem si užil velení, byl hořící pivovar. To bylo v roce 2007, když se dokončovala velká přestavba pivovaru na nové byty. V půdním prostoru tehdy vznikl požár, který se přes stoupačky dostal přes čtyři patra až do sklepa. Hořely tam sice jen prázdné byty, ale zásah to byl těžký. Naše jednotka byla na místě jako první a musela se dostat do půdního prostoru, kde hořelo a kam se hasiči mohli dostat jen po čtyřech. Škoda to byla nakonec asi za 10 mil. Kč a ve finále se zjistilo, že šlo o pojistný podvod.
Třetím největším požárem v historii Dobříše byl požár v areálu bývalých rukavičkářských závodů, ale to jsem tady já ještě nebyl.
Jak s takovými zážitky pracujete, abyste mohli jako hasiči dál fungovat?
Blbě. To je jako ta nádoba, která když přeteče, tak už se s tím nedá nic dělat. Dneska už mě rozbrečí i blbá reklama. Kluci hasičský vědí, jak to je… Je to práce, která je hodně náročná fyzicky, ale ta psychická stránka se nedá ani popsat.
Bál jste se někdy při výjezdu?
Ano, že umřu. To byl požár stájí v Malém Chlumci. Byli jsme tam jen ve čtyřech, vyvedli jsme zvířata, kluci hasili a po nějaké době jsem je poslal si oddychnout. Porušil jsem tehdy základní pravidlo a šel jsem prozkoumat požár sám. Jenom, že se tam podívám, ale udělal jsem dva kroky, a už jsem se ztratil. Šel jsem podél zdi a našel díru ve stropě, podle které jsem se trochu zorientoval. Když jsem byl asi ve tři čtvrtě cesty ven, začal mi pískat varovný signál, že mi dochází vzduch a já nevěděl, kde jsem. Když zvuk přestal, sundal jsem si masku, aby to bylo rychlý. No a jak jsem si sundal tu masku a začal jsem se dusit, tak jsem plácnul do zdi, která tam vlastně nebyla a já vypadnul ven přímo na zem před kluky. Ti na mě koukali a prej: „Co děláš?“
Stal jste se jedním z nejdéle sloužících hasičů na Dobříši a vlastně i na Příbramsku.
Dokážete říct, jak se práce hasiče od dob Vašich začátků postupně měnila?
Hlavně asi v technice, v přístupu k lidem a ve vzdělání. Když jsem sem nastoupil, tak to tady nebylo tak pěkný. Dneska je to všechno tak, jak jsem si to vždycky představoval. No a trvalo to 30 let. A jinak musím říct, že dřív bylo podstatně měně zásahů, dneska je jich víc. Fakt ale taky je, že víc jak polovina z toho jsou prostě hlouposti, kvůli kterým nás lidi volají.
Co máte nyní v plánu?
Hlavně mám v plánu už nikdy nikomu neříkat pane. Za ty roky jsem získal nejvyšší možnou výsluhu, jakou jsem získat mohl a rodina je zabezpečená. Nejsem tak nucený, jako jiní kluci, kteří odchází a musí hledat novou práci, aby uživili svou mladou rodinu. Budu dělat něco pro obec, kde žiju. Celý léta chodím taky na dobříšský zámek, kde pomáhám zahradníkovi a je mi tam moc fajn.
Co by si lidé měli uvědomit, jak by se měli chovat a co dodržovat, aby se předešlo nešťastným událostem, kdy musí životy a majetky zachraňovat právě hasiči?
Lidi obecně přestávají používat obyčejný selský rozum. Moc se spoléhají na to, co jim kdo řekne, i na nás. Moderní technika nás dostává do apatie a přestáváme vnímat realitu i pud sebezáchovy. Takový příklad… Jedeme k nehodě a ptáme se paní: „Proč jste jela tak rychle?“ Načež nám řidička odpoví: „V rádiu nehlásili, že je náledí.“
Co k odchodu jednoho z největších hasičů našeho regionu říkají jeho nadřízení
„Honza je poslední hasič svého druhu na našem územním odboru. Jeho kariéra je velmi bohatá a mimo množství zásahů tady vychoval i spoustu výborných hasičů. Vývoj hasičského záchranného sboru byl překotný a Honza nastupoval v předrevoluční době roku 1989. Za ty roky postupně prošel různými změnami až k dnešním dnům. Můžu vlastně jen říct: Čest jeho práci. Honza je profesionální hasič, který vždy odváděl svou práci na 100 %,“ říká ředitel HZS Středočeského kraje územního odboru Příbram plk. Ing. Tomáš Horvát, Ph.D.
„Honza Cajthaml zasahoval ještě s velmi jednoduchým vybavením, sloužil na staré stanici a vlastně se musel neustále učit novým metodám, novým nařízením, musel poznávat moderní vybavení a učit se s ním zacházet a čelit nečekaným situacím. Má za sebou stovky zásahů s jednotkou požární ochrany, stovky zásahů jako velitel jednotky a významnou část jako velitel zásahu. Ochránil majetek v hodnotě několika desítek milionů korun a v neposlední řadě zachránil nebo pomohl zachránit stovky životů. Za mojí éry Honza zasahoval u velkých a těžkých požárů, jako byl třeba požár výrobní haly RAVAK v Příbrami nebo požár skladovací haly v Letech. Své zkušenosti předal i řadě mladších hasičů, podílel se na mnohých úpravách budovy hasičské stanice, které vedly ke zlepšení pracovního prostředí. V neposlední řadě absolvoval řadu školení a odborných kurzů, kterými si zvyšoval svoji kvalifikaci. Honza nám tady bude bezpochyby chybět, ale jedním z hlavních úkolů dobrého velitele je vychovat si základnu svých nástupců a já si myslím, že v tomhle odhledu si to Honza odpracoval a má tu skvělé kluky, kteří půjdou dál v jeho šlépějích,“ říká k odchodu jednoho ze svých nejlepších hasičů velitel hasičské stanice Dobříš Ing. Radek Dopirák
Zpracovala DH
