První stopy lesního zřízení pocházejí z roku 1781, kdy byly lesy přísežným zeměměřičem zemských desek Fr. Brettschneiderem změřeny a popsány. Přesto první významnější kultivace, tedy zalesňování, na dobříšském panství proběhla až za knížecího lesního správce Prokopa Bohutínského někdy mezi lety 1820 až 1825. Prokop Bohutínský se narodil dne 5. července 1782 jako syn knížecího lesního v Malém Chlumci u Vosova. Studoval polytechniku ve Vídni a praxi v tomto oboru vykonával na opočenském panství. Mezi jinými se snažil zavést účelné zakládání lesních kultur, zavedením nového průběhu dosetí, díky čemuž mohlo dojít ke zvýšení hmotného přírůstku dřevin. Poté kvůli docílení lepšího zpeněžení dříví se velmi zasloužil o stavbu nových silnic a vývozních cest z knížecích lesů, které tehdy byly ještě málo přístupné, a chtěl je tak otevřít novým odběratelům. V tomto ohledu ovšem zprvu nenacházel porozumění ze strany svých nadřízených. Na svou dobu oplýval bystrým rozumem a vtipem. V obecnickém polesí, kde Prokop Bohutínský působil, bujely na hřebenech brdského pohoří vřesy (erica) a dosahovaly místy vzrůstu až do výšky půl metru. Proto každé jiné rostliny, hlavně pak lesní stromky z přirozeného náletu nebo umělé sazenice, potlačovaly a z velké části dusily. Tomuto problému začal Bohutínský mezi lety 1820 až 1825 čelit tím, že dal na místech, kam měly sazenice přijít, vřes vytrhat, určenou plošinu nakypřit a sem nasypat malou hromádku země a do ní pak teprve zasadit sazenici.
Dalším, kdo významně zasáhl do kultivace zdejších lesů, byl lesní rada Ludvík Reuss, který zde pracoval ještě v roce 1888 a mezi lety 1871–72 vypracoval lesní plány, a to podle staťové plošné soustavy s použitím map a plošných porostů, které byly právě po ruce. Živelné pohromy z let 1869–1876 totiž často způsobily, že tehdejší mapování porostů neodpovídalo skutečnému stavu. Proto mezi lety 1876 až 1884 probíhalo nové mapování, aby mapy odpovídaly nově zalesněným porostům. Revize z roku 1893 sice používala i nové mapy, ale podržela se i plánů starých z roku 1872, které už dávno neodpovídaly skutečnému stavu a zahrnuly do ploch lesů i ty části, kde v té době žádný porost nebyl.
Třídění těžby na mýtnou a předmýtnou se provádělo přesně podle napsaných instrukcí z roku 1877, jejichž autorem byl lesmistr a administrátor zbirožského velkostatku a pozdější lesní rada K. Czaslavský. Při mýtné těžbě bylo velmi omezené celkové kácení naholo, zato bylo velmi používané prosvětlovací kácení, tedy pouze vybraných stromů. Tím bylo dosaženo velké úspory na výdajích celkového zalesnění, protože se využívalo v největší míře přírodního zalesnění s částečným umělým vysazováním porostu. Navíc byl kladen důraz k ochraně porostu proti poškozování zvěří a také v boji proti nebezpečným hmyzím škůdcům.
Kníže Josef Colloredo-Mannsfeld ml. velmi oceňoval řádně udržované lesní cesty, nebál se nákladů, jichž výstavba vyžadovala. S výstavbou lesních silnic bylo započato na dobříšském velkostatku v letech 1904 až 1906, aby byla umožněna doprava dříví parní lokomobilou, která byla zakoupena v Anglii. Tento dopravní prostředek bylo možné po výměně předních kol za těžký ocelový válec změnit na parní válec, který se právě velmi osvědčil při stavbě nových lesních cest.
Po roce 1906 došlo k znatelnému pokroku v provádění lesních kultur, a to hlavně ve vývinu a kvalitě smrkových sazenic, které byly zaškolovány jako roční semenáčky. Tedy u porovnání s těmi, které byly zaškolovány jako semenáčky dvouleté. V porovnání s jednoroční variantou byly mnohdy náklady větší, protože docházelo často k poškozování sazenic lesní zvěří. To vedlo k tomu, že se již pro příště užívaly pouze jednoroční sazeničky, kterých se mohlo vysadit víc, aby kompenzovaly zmíněné ztráty. Od sázení tříletých smrkových sazenic se opouštělo, protože bylo stanoveno, že se jednalo pouze o drahé krmivo pro vysokou zvěř. Naopak se znovu více sázely čtyřleté sazenice, což byl vlastně návrat k obvyklým zvyklostem před rokem 1895. Zdálo se, že tříleté sazenice jsou levnější, to byl ovšem velký omyl. Čtyřleté sazenice měly větší odolnost vůči suchu a spásání vysokou zvěří. Do začátku první světové války již na zdejším panství nebylo žádných velkých holin. K ochraně mladých kultur, hlavně borovic, byly zřizovány všude, kde byly zvěří ohrožovány, ohrady z drátěného pletiva. Intenzivním postupem a opakovaným kácením v intervalech 3 až 4 let bylo docíleno, že i smrkové 60 až 70leté porosty v oboře Aglaë (Mannsfeld) a na Královské stolici byly mnohem zdravější než v sedmdesátých letech 19. stol. Bohužel postupné kultivace okolních lesů byly zase ztraceny po roce 1920, kdy postihla okolní lesy kalamita mnišky a mnoho takto vypěstovaných lesů muselo být vykáceno, to ale až někdy jindy.
Petr Kadlec
