Už v březnu Městská knihovna Dobříš vyzvala seniory, aby nám vyprávěli a psali své příběhy, zkušenosti a rady ze života o tom, jak překonali těžké chvíle, dokázali čelit výzvám a navzájem si pomáhali. V době dlouhotrvající pandemie mohou být právě jejich slova darem nejen pro jejich blízké. Jsme rádi, že můžeme otisknout další příspěvek paní Schillerové, který je malým pokračováním jejího dubnového článku a nese v sobě povzbuzení pro nás všechny…
Nevzdáme to: Vzpomínka na podzim 2020
„Čím je člověk starší, tím méně je každý další nástup podzimu a zimy vítaný. A ten minulý podzim se vlivem koronaviru propadal do vrcholů beznaděje. Vzpomínám na jedno zšeřelé prosincové ráno. Bylo jako stvořené pro líheň chmurných stařeckých otazníků včetně toho nejděsivějšího: ‚Dočkám se příštího jara?’ SLUNCE! Teprve k polednímu to zvládlo. Namáhavě se klubalo z mlhy a mraků s vydatnou pomocí větru. To on to tam nahoře rozpelášil do všech koutů oblohy. Otevřela jsem okno. Nebe sice mělo daleko do letního blankytu, ale bylo modré – a potěšilo! Vítr se stále činil, postupně odfoukl nejen poslední mrak, ale i většinu chmurných ranních myšlenek. A následně toho večera přifoukl zpět i trochu naděje. Toho jara se příštího roku dočkáme!“ vzkazuje všem mladým i starším se silou a odhodláním důchodkyně z Dobříše, paní Věra Schillerová.
Senioři, vyprávějte!
Vyprávění plyne ze slov mé babičky Dany Klimendové (nar. 1958) a dědy Luďka Klimendy (nar. 1952).
Celé období komunismu bylo velice složité a nelehké. Nebylo možné podnikat, nebyly žádné zprávy ze západního světa a hodnocení událostí bylo lživé. Tíživá byla i celková atmosféra a nemožnost bez obav vyjádřit svůj názor. Některé dny byly lehké, někdy jsem však zažívala strach o svou rodinu, o sebe a o náš národ.
Za komunismu mi vadily protekční výjezdní doložky na Západ a obtěžovala nás celní prohlášení, i když jsme jeli například jen do Drážďan. Život komplikoval nedostatek zboží, mnohdy nebyly k sehnání základní věci a byla jen malá možnost širšího výběru například knih nebo oblečení. Na pomeranče se stály dlouhé fronty. Nesvobodu jsem nějak nepociťovala… Bydleli jsme na venkově. Moji rodiče byli obyčejní lidé, maminka úřednice a táta učitel. Pravdou je, že táta nesvobodu prožíval mnohem výrazněji, nemohl jít na střední školu, protože jeho rodiče byli živnostníci, musel se vyučit, teprve poté „utekl“ na přijímací zkoušky a na přímluvu nestraníka z průmyslové školy ho přijali, i když správně si měl tříletý obor odpracovat ve fabrice. Po maturitě ovšem nesměl na vysokou, zkoušel to několikrát, ale marně. Přesto nakonec v osmdesátých letech udělal pedagogické minimum, aby mohl učit… Doba už byla přece jen volnější. Můj táta mi byl vzorem tím, že když se o něco snažíš, dokážeš to.
Doma jsme celkově o politice moc nemluvili, občas jsme maximálně poslouchali Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu – to byla rozhlasová studia, něco jako rádio. Nemohli jsme vůbec svobodně cestovat. Když jsem byla starší a měla jsem práci, byla jsem donucena vstoupit do Svazu československo-sovětského přátelství. Prostě jsem měla knížku a dvakrát ročně jsem musela na schůzi.
V roce 1989 se začal svět lepšit. Lidé můžou být rádi, že mohou žít svobodně, mohou cestovat a vlastně vše se dá normálně sehnat. Štvou mě také lživá hodnocení a zprávy o našem politickém dění. To, že na politické scéně probíhají souboje, beru jako normální příznak demokracie, stále je to lepší než před rokem 1989. Samozřejmě je dobře, že dnešní děti mohou normálně studovat, kde se jim zlíbí. Jediné, co mě znepokojuje, je, aby se aktuální politický vývoj nezvrtl v novou nesvobodu.
Zpracovala Tereza Profousová, VII. D, 2. ZŠ Dobříš
