Při procházení starých novin a časopisů občas narazíte na nějakou zprávu anebo článek, který vás zaujme, protože i toho pisatele vzal čas. Tuto jsem objevil v novinách „Spravedlnost“ z roku 1939. Tak vám ji v trochu zkrácené verzi přednáším.
Rok 1919 byl prvním rokem poválečným… Nebylo již války, jež týrala a sužovala celé lidstvo. Mužové se vraceli do svých domovů z fronty, ze zajetí anebo z války s Maďary. Život hospodářský pomalu se probíjel ze čtyřletého úpadku. Léto toho roku bylo poprvé, co jsme prožívali v nových poměrech. Léto v témže roce ukončilo své parné dny již skoro v červenci. Prvé dny měsíce srpna již nebyly pro koupání příhodné, ale po nepříznivých dnech se v polovině srpna dostavil parný slunečný den. Toho dne vše v odpoledních hodinách ubíhalo k vodě, k rybníkům, řekám a potokům.
Tak bylo i v Dobříši… Tehdy nebyla ještě vystavěna žádná plovárna. Dřevěná budka na malém ostrůvku v rybníce Papeži, který se břehem u pivovaru byl spojen dřevěnou lávkou, se již nepoužívala, neb lávka toho roku postavena nebyla. O nějaké dnešní plovárně v místech, kde „Pod valchou“ je postavena soukromá plovárna, nebylo ani řeči. Chodilo se většinou koupat na severní břeh Papeže, a to lidé z města, naproti tomu toliko obyvatelé Malé Strany koupali se Pod valchou.
Onoho svátečního dne uprostřed srpna oživil se po tolika dnech prázdna severní břeh Papeže. Na malém poloostrůvku nebylo místečka, které by nebylo obsazené koupajícími se lidmi. Již od prvých hodin odpoledních z břehu tohoto ozýval se jásot a smích mladých a starých. Nikdo si nepřipouštěl, že by se během tak krásného dne mohlo stát něco strašného.
Stará dřevěná loďka, která zbyla na rybníce jako zbytek krásné plovárny na ostrůvku z dřívějších let, stala se osudnou čtyřem nešťastníkům.
Dováděli na ní, převraceli ji, až při jednom takovém skotačení se začali z neznámých příčin topit. Kdo v prvních chvíli ty nešťastníky pozoroval, nedokázal okamžitě rozpoznat, že se topí, vždyť to bylo pár metrů od břehu, kde byl ještě před chvílí slyšet křik a smích. Tato skutečnost je hroznou vzpomínkou, ale i výstrahou pro všechny koupající se, neb i blízkost od břehu může se i pro plavce stát nebezpečnou a osudnou.
První, kdo přispěchali na moje volání tonoucím na pomoc, byli tehdejší dva vysokoškolští studenti, posluchači medicíny Hermann a Wiener, dnes oba lékaři. Jeden jako lékař v Kladně, druhý se stal známým pražským lékařem chorob nervových a v roce 1939 již působil v Americe. Jako zkušení plavci skočili za zmizelými pod hladinu, ale bylo již pozdě na to vytáhnout většinu tonoucích živé. Málem se jejich pomoc obrátila v jejich smrt, když se pokoušeli vytáhnout všechny z vody ven. Proto až po delší době byli všichni vytaženi ven, ale oživovací pokusy byly již marné. Krásná nedělní pohoda byla rázem zkalena neštěstím, na nějž i ten nejotrlejší musel pohlížet s vyděšeným zrakem. Ve večerních hodinách, když na prostém valníku byla odvážena tři bezduchá těla ze severního břehu rybníka, zakrytá slámou, každý občan dobříšský zachvěl se hrůzou.
V nejbližších dnech v odpoledních hodinách z Brodecké ulice čp. 265 vycházel pohřeb tří mrtvých… Zasypáni květinami, věnci a kyticemi, neseni svými známými za doprovodu početného občanstva z města a okolí. Po krátké pobožnosti v kostele byli uloženi na hřbitově, kde nad hrobem za Mladou demokracii, spolek studenstký, promluvil dobříšský učitel Borovička. Pohřbeni byli: Hana Vojířová a Bohumil Vojíř, studující obchodní školy v Praze, sestra a bratr, děti zámečnického mistra Vojíře, a Jan Kleich, kominický pomocník. Jediný, kdo při oné tragické události zůstal naživu, byl Jan Ptaščinský, oficiant berního úřadu v Dobříši.
Zapsal F. Příbramský
Petr Kadlec
