Po konečném vítězství v květnu roku 1945 zůstalo v lesích velké uskupení vojsk Rudé armády, která zde zůstala v období od 12. května až do poloviny listopadu roku 1945, než bylo rozhodnuto o jejich odsunu. Musím zde také ovšem připomenout, že to byla podmínka velení americké armády, které prohlásilo, že v západních Čechách zůstanou, dokud bude přítomna Rudá armáda. Tak dlouhý pobyt samozřejmě přinášel škody na lesním porostu, který sovětští vojáci vnímali jako veřejný. Dobříšský velkostatek dostal příkazem, aby zjistil co nejdříve označení příslušných jednotek a získal od nich potvrzení o odběru. Na základě nařízení z 29. května se však z příkazu ministra zemědělství nemělo v odběru palivového dřeva Rudé armádě bránit, a naopak mělo docházet k plynulým dodávkám.
Na tuto žádost reagoval Velkostatek Dobříš 6. června, kdy žádal o prodloužení termínu podání hlášení dodávek palivového dřeva. Všechny jednotky Rudé armády měly postavené tábory v lese a velitelé odmítali jakýkoli přístup i do nejbližšího okolí tábora. Proto bylo nutné vyčkat, než příslušné jednotky les opustí, protože ani lesní zaměstnanci nemohli v lese bydlet. Velitelství RA například velkostatku oznámilo, že jezdecké jednotky zdejší lesy opustí do konce června roku 1945. Na některých místech je již opustily, a proto mohla zdejší lesní správa informovat, že tisíce kmenů v nejbližším okolí velmi četných táborů byly do výše dvou metrů na stojato oloupány, a proto musely být tyto stromy co nejdříve poraženy, jakmile to poměry dovolily. V oblasti se ovšem stále nacházelo pět velkých vojenských táborů, které se podle všeho ještě rozrůstaly. Navíc čísla jednotek Rudé armády se nedala zjistit, protože velitelé těchto útvarů je z důvodu utajení odmítali udat. Čísla polních pošt pak byla zjištěna až po odchodu vojsk z nalezených dokumentů. Navíc se v táborech jednotky neustále střídaly a tábory byly kompletně rozebírány a stavby přesouvány na jiná místa. Správa státních lesů se nakonec dne 10. prosince téhož roku pokusila předat ministerstvu národní obrany účet za dřevo jako dodávku pro Rudou armádu.
Po odjezdu vojáků z táborů kolem Rosovic, Lhotky, Svatého Pole, Rybníků, Mokrovrat, Hraštice a Nové Vsi pod Pleší ovšem docházelo k tomu, že opuštěné tábory se staly cílem obyvatel těchto obcí, kteří využili situace a svévolně odváželi dřevo ze zde zanechaných chat a roubenek, ač se jednalo o majetek Velkostatku Dobříš. Podle zjištění se jednalo o skladové zásoby dřeva určené na výrobu papíru. Začátkem července byl umožněn alespoň částečný přístup do stále fungujících táborů, při kterém bylo zjištěno, že po kácení kmenů Rudou armádou zbývají holé kmeny s kořenem do délky jednoho metru. Z toho důvodu lesní úřad Dobříš žádal, aby mohly být zpracovány palivové metry i ze dříví dlouhého pouze 50 cm, díky čemuž se v co největší míře měly ušetřit zbylé nepoškozené stromy. Samozřejmě s koncem srpna planýrování lesů neskončilo, ještě 15. září hlásil hajný Koudele z Voznice, že zastavil nákladní vůz Rudé armády UB 27-71, který odvážel kusové dříví. Hajný je upozornil, že nemohou takto dřevo bez povolení odvážet. Na to se mu dostalo odpovědi, že „lesa je dost“. Obchody vyřízené velením Rudé armády dokazují, že se nejednalo o bezplatné odběry. Dřevo v celkové hodnotě 822 482,6 Kč bylo zaplaceno částkou 620 328,20 Kč, zbylých 202 328,40 Kč nebylo doplaceno, protože se jednalo převážně o dřevo z nelegální těžby samotných vojáků. Stalo se například i to, že počátkem října požádala správa parní pily o povolení odepsat 13 slovenských tisícikorun, kterými se u nás už platit nedalo, ale na Slovensku se daly směnit za nové československé koruny. Josef Bill, nový národní správce pily, o tom napsal: „Začátkem měsíce května 1945, po příchodu Rudé armády, jsme byli nuceni vydávat pro jejich potřebu k ubytování v lesních táborech značné množství řeziva. V tomto chaosu, který trval od poloviny května až do poloviny června každodenně i v neděli od 6. hod. ranní do 10. hod. večerní, jsme byli nuceni od příslušníků Rudé armády přijímat mimo zákonná platidla i slovenské a ruské bankovky, jinak bychom neobdrželi zaplacené, a utrpěli tak další velké finanční ztráty. Tyto bankovky byly nám místním peněžním ústavem do konce května přijímány. Při posledním odvodu bylo nám však vráceno peněžním ústavem 19 kusů slovenských 1 000 korun zpět s podotknutím, že tyto již nemohou přijmout. Podařilo se nám pak ještě v soukromí při jízdě zájemců na Slovensko 6 kusů vyměnit.“
Petr Kadlec
