Již v prvním roce po vzniku Československa se začalo radikálně zasahovat do pozemkového vlastnictví velkých šlechtických rodů a dobříšský rod Colloredo-Mannsfeld nebyl výjimkou. Spekulanti měli hlavně zájem o dobře kultivované lesy, jejichž dřevo se dalo rychle zpeněžit. Radikální zmenšení velkostatku Dobříš po konci 1. světové války vyvolalo potřebu změny struktury vedení. Do čela správy byl nově postaven lesmistr, který měl k ruce tajemníka, účetního a lesního geometra. V květnu roku 1919 následoval zákon, který reguloval výkup dlouhodobě propachtovaných pozemků. V červnu 1919 byl stvořen Státní pozemkový úřad, v jehož čele stál agrárník dr. Viškovský. Pozemkový úřad měl v počátku spolupracovat na dokončení zákonů o pozemkové reformě a poté se věnovat provádění reformy. Zákony měly být hotovy ještě před konáním voleb, a proto byly základní zákony pro provedení pozemkové reformy přijaty stejně rychle jako zákon hlavní záborový. Neproběhla téměř žádná debata, natož důkladná příprava, jednalo se o tři zákony: přídělový, o hospodaření na zabraném, ale dosud nepřevzatém majetku a náhradový.
Bylo spočítáno, že velkostatkář měl podle těchto zákonů dostat od pozemkového úřadu za vyvlastněný majetek 30 procent nynější hodnoty a v letech 1920–21 dokonce mnohem méně. V některých případech to znamenalo, že náhrada za vyvlastnění majetku ani nepokryla dávku z majetku, tudíž velkostatkář ještě doplácel. Navíc placení dávky z majetku ve formě půdy nebylo v té době ještě dovoleno a pozemkový úřad bránil velkostatkáři prodat půdu za hotové. Nové znění náhradového zákona v roce 1922 připustilo, že stát může převzít půdu, ale nikoli v ceně, kterou byla dávka z majetku vypočtena (poválečná z roku 1919), ale v ceně podle náhradového zákona, tedy v ceně předválečné (průměr 1913–1915) navýšené pouze o 15 procent. Jak napsal historik Pekař, „velkostatky byly vhozeny mezi dva strašlivé mlecí kameny, v nichž by musely zahynout“. Nejvíce se reformy bály ty velkostatky, které měly velkou lesní plochu. To byl totiž nejspolehlivější zdroj zisku (vytěžení dřeva). Na to měl Svaz československých velkostatkářů řešení, zřídil jakési finanční fondy pro majitele těchto velkostatků a soustřeďovaly se tam peníze na úplatky, které byly dávány během reformy a u povolovacího řízení lesní těžby. Vyúčtování z těchto fondů již samozřejmě není dohledatelné.

O velkostatku Dobříš

V úvodním článku časopisu Role č. 75 ze dne 20. března 1922 nadepsaném „Pozemková reforma řítí se do propasti“ se tvrdilo mimo jiné, že se utvořila společnost v čele s p. Herbstem, poslancem Mašatou, posl. Richterou, předsedou senátu Práškem a p. Mářou, kterým měly být z dobříšského panství prodány za 21 000 000 Kč určité dvory a lesní revíry. Státní pozemkový úřad dotyčné objekty patřící firmě Colloredo-Mannsfeld ze záboru propustil, aby je majitel prodal za 21 000 000 Kč uvedené společnosti. Státní pozemkový úřad si však zřejmě vyhradil, že společnost dá po letech oněch 10 koupených dvorů k dispozici pozemkovému úřadu k parcelačním účelům. Společnost měla předtím vykácet 5 000 ha lesa, následně místo opět zalesní a postoupí státu. Presidium Státního pozemkového úřadu sdělilo úředně, v zájmu objektivní informace veřejnosti, že tato zpráva byla nepravdivá. Bylo naopak pravdou, že dotyčná společnost v době psaní článku ještě vůbec neexistovala a příslušnou žádost k pozemkovému úřadu předložili František Herbst a Josef Šulc jménem společnosti, která by se případně v důsledku povolení koupě teprve utvořila. Podle návrhu předložené smlouvy zamýšlela tato společnost koupit od dobříšského panství 5 390,79 ha lesní půdy, 1 370 ha zemědělské půdy a 71 ha rybníků, celkem 6 841,21 ha za cenu 16 000 000 Kč, a uvolovala se Státnímu pozemkovému úřadu ihned po schválení smlouvy dle § 7 záběrového zákona předat zdarma 1 450,42 ha zemědělské půdy a rybníků k účelům pozemkové reformy. Lesy byla společnost ochotna předat státu po 25 letech za doplatek 6 000 000 Kč, tj. za polovici náhradové ceny dle § 42 náhradového zákona. Společnost žádala, aby jí byly ponechány za přiměřené pachtovné v pachtu 4 zbytkové statky, zejména Dlouhá Lhota na 25 let a Ouběnice na 12 let. Předsednictvo Státního pozemkového úřadu si především vyžádalo odborný posudek celého návrhu od lesního znalce, který mimo jiné zjistil, že lesní hospodářství velkostatku Dobříš bylo v posledních letech postiženo mniškovou kalamitou a že bylo nutné bezpodmínečně v letech 1922 až 1923 porazit a rychle odstranit nejméně 100 000 krychlových metrů dřeva v zájmu zamezení dalšího ohrožení lesních kultur. Na základě podrobné kalkulace bylo v posudku konstatováno, že tato transakce by pro stát nebyla výhodná. Těžba by ovšem musela probíhat za dozoru Státního pozemkového úřadu, aby se nepřekračovala.
Ve dvacátých letech 20. stol. byly ovšem velké plochy lesů zničené mnišskou kalamitou a nelegální těžbou, celkem 2 581,62 ha ze všech lesů. Z pohledu tehdejších správců Colloredo-Mannsfeldských lesů padlo za oběť 39 % celkové plochy. Většina byla na konci třicátých let opět zalesněna. Přesto se předpokládalo, že z následků této katastrofy se lesy budou vzpamatovávat až do šedesátých let. Důsledkem toho se těžba ve zdejších lesích pohybovala na 65 % obvyklé těžby. Bylo těženo více buků a borovic, které ovšem nebyly tolik vyhledávané. Během mnišské kalamity zmizelo mnoho starých stromů. Proto bylo rozkázáno nechávat na jednotlivých místech staré stromy i jejich skupiny, zpravidla vysokého stáří a zvláštních tvarů, které si vybíral sám Josef Colloredo-Mannsfeld při svých pochůzkách. Tyto stromy měly a mají velký význam pro hnízdění vzácnějších druhů ptactva. Další pečlivé lesní hospodářství opět postupně zvyšovalo výnosnost místních lesů, a to až do takové míry, že se dočkaly zájmu nacistického Německa. O tom ale snad až někdy příště.

Petr Kadlec

… vyvolává vzpomínku na tragické období našich dějin, které zasáhlo před osmdesáti lety i naši obec.

V levé části obrázku vidíme skupinu osob před obchodem v domě č. 126. Je to zcela jistě rodina Karpelesova, asi začátkem 30. let minulého století. Rudolf Karpeles byl starohuťský židovský obchodník a rukavičkářský faktor.
Židé se ve Staré Huti usazovali v souvislosti se železárenskou výrobou a rukavičkářským průmyslem od 18. a v průběhu 19. století. Ve starých kronikách jsou zaznamenána v souvislosti s naší obcí jména Jakub Perlmann, Šalomon Löwy nebo Josef Perlmann, účastník napoleonských válek. Většinou to byli obchodníci. Šalomon Abeles, který se ve Vídni vyučil rukavičkářství a pracoval v tomto oboru, se v roce 1864 usadil v Dobříši a položil zde základy výroby rukavic. Ta se záhy rozšířila i do okolních vsí – v roce 1901 pracovalo v dobříšském okrese na 2 500 šiček.
Jako první příslušníky rodiny Karpelesovy ve Staré Huti máme zachycené Josefa (1816–1878) a jeho ženu Ludmilu (1826–1908). Ti žili se svými dětmi Leopoldem (nar. 1853), Rosou a Františkou (1859) původně v č. 19, toto stavení však v roce 1868 celé vyhořelo. Dále se osudy této rodiny odehrávají v domě č. 126, kde bydlel Leopold Karpeles se svou manželku Emilií, narozenou 25. 11. 1862 ve Starém Kníně, po svatbě v roce 1882. I tomuto stavení však v roce 1888 shořela střecha (”svršek”). Leopold měl s Emilií čtyři děti, které se dožily dospělosti – syna
Rudolfa, nar. 2. 11. 1886 a dcery Idu ( nar. 1892), Františku (1897) a Martu (1901). Provozoval obchod se smíšeným „koloniálním“ a střižním zbožím, který po jeho smrti v roce 1916 převzala manželka Emilie. Syn Rudolf Karpeles pomáhal svým rodičům v obchodě a v roce 1916 narukoval do války. Po jejím skončení se vrátil do Staré Hutě. Při sčítání lidu v únoru 1921 bydlí ve Staré Huti již jen jedna židovská rodina – v čísle 126 je uvedena vdova Emilie Karpelesová jako majitelka domu a v něm ve dvou bytech žily dvě rodiny – šest příslušníků rodiny Karpelesovy a čtyři členové rodiny Josefa Neliby z Obecnice, slévače v místních železárnách. Dcery Františka a Marta jsou na začátku dvacátých let svobodné, pracují jako domácí švadleny. Ida se provdala za Josefa Vocáska (nar. 1895), žije v rodném domě se svým půlročním synem Jiřím (nar. 24. 8. 1920) a vede domácnost. Její manželství bylo později rozvedeno. Po smrti matky 29. 11. 1923 Rudolf přebírá živnost a vedle obchodování se smíšeným zbožím se věnuje také rukavičkářské výrobě jako faktor. Uzavřel sňatek s Arnoštkou (nar. 1899) a 13. 10. 1934 se jim narodila dcera Zdeňka. Zřejmě někdy v této době opouštějí sestry Františka a Ida se synem Jiřím Starou Huť a stěhují se nejdříve do Dobříše a pak v roce 1935 do Příbrami , kde žijí v domácnosti své sestry Marty, provdané (asi v roce 1928) za Karla Kohna. Manželům Kohnovým se narodily tři děti – Berta v roce 1929, Emilie (1930) a Leo (1936).
V roce 1935 vešly v Německu v platnost zrůdné tzv. Norimberské zákony. Ty mimo jiné zakazovaly manželství Židů s osobami nežidovského původu. Všechny osoby židovského vyznání přišly o základní občanská práva. O rok později se k těmto omezujícím zákonům přidal také zákaz vykonávat odborné profese, což mělo za cíl zásadně omezit vliv Židů na vzdělání, politiku, kulturu, a také na průmysl.
Po vzniku protektorátu v březnu 1939 a vypuknutí války v září téhož roku se i u nás začínají zavádět a uplatňovat opatření k perzekuci Židů – např. mohou nakupovat jen v určitých hodinách, mají zákaz vstupu do veřejných podniků, kulturních zařízení, dopravních prostředků, obchody židovských majitelů musí být označeny nápisem „Jüdische Unternehmen“. Museli mít povolení ke každé cestě – z Hutě na Dobříš si je měli vyžádat prostřednictvím obecního úřadu a četnictva.
S omezováním osobních svobod a běžného života v podobě nařízení a zákazů přibyla snaha nacistů vyhnat co největší počet Židů z Německa a okupovaných oblastí. Od roku 1940 měla veškeré židovské záležitosti na starosti Ústředna pro židovské vystěhovalectví, která se snažila Židy donutit, aby emigrovali do zahraničí. Židé v mnohých případech neměli na vybranou a museli svůj domov opustit. Při podávání komplikované žádosti o vystěhování museli pokaždé do kanceláře pražské Ústředny a čelit tam urážkám, výhružkám a ponižování. Otázky židovského majetku převzal Vystěhovalecký fond, který od roku 1941 přebíral kontrolu i nad majetkem Židů deportovaných do koncentračních táborů.
Od září roku 1941 byla pro Židy zavedena povinnost nosit na oblečení označení žlutou šesticípou hvězdou s nápisem „Jude“. O rok dříve byla zakázána docházka židovských dětí do protektorátních škol. Malá Zdeňka Karpelesová do starohuťské školy tedy nastoupit nemohla, její vrstevnice, dodnes v obci žijící, si ji ale ještě pamatují z dětských her, měla bohaté tmavé vlasy. Vzpomínají si také na spíše měšťanské zařízení domácnosti Karpelesových – např. na bílou vyřezávanou ložnici. Rudolf Karpeles se podle ústní vzpomínky v důsledku pokračujících perzekucí pokoušel zboží a zařízení svého obchodu na začátku 40. let prodat. Zápis v daňové knize u jeho jména vede k domněnce, že též podával na Ústředně žádost o vystěhování své rodiny. 23. ledna 1941 byl Karpelesův obchod uzavřen a 15. února téhož roku zrušena jeho živnost. 23. srpna 1941 byly s okamžitou platností zakázány všechny činnosti spojené s vystěhovalectvím. Podle starohuťské kroniky byl Rudolf Karpeles odvezen na nucené práce do Německa, kde 4. 12. 1941 (podle jiného pramene již 30. 11.) zemřel.
Na podzim roku 1941 odjíždí z protektorátu v rámci zrůdného nacistického programu „Konečné řešení židovské otázky“ první transport českých a moravských Židů. Další následují a 4. září 1942 pak odjíždí transport označený „Bd“, do něhož je zařazeno i 79 Židů z Dobříšska. Ve starohuťské kronice čteme v roce 1942 tento zápis: „Během měsíce září byl proveden odsun všech Židů do Terezína. Tak z naší obce odešly i zbylé dvě členky rodiny Karpelesovy, matka s dcerou (8letá Zdeňka). Jejich majetek připadl náboženské obci židovské, kterou ovšem vede německý komisař.“
Transport z vlakového nádraží v Dobříši směřoval přes Prahu do Terezína, ten však nebyl konečnou stanicí. Naprostá většina deportovaných pokračovala už 8. září transportem označeným „Bk“ na východ – do Malého Trostince poblíž Minsku. Zde byli 12. září vyčleněni práceschopní muži a ostatní zavražděni plynem a hromadně pohřbeni ve vykopaných jámách. Holocaust na Dobříšsku přežili pouze tři lidé.
Františka Karpelesová (1859–1915), sestra Leopolda K., se provdala za Leopolda Frankla, obchodníka ve Staré Huti v domě číslo 38 a narodili se jim synové Josef (1881–1942), Rudolf, Karel (padl v první světové válce), Julius (1889–1942) a Emil. V roce 1921 je už majitelem domu č. 38 Colloredo-Mansfeld a bydlí zde železárenští dělníci s rodinami, celkem 19 lidí.

Připomeňme si někdejší obyvatele naší obce, kteří zahynuli při holocaustu:
Arnoštka Karpelesová – 43 let
Zdeňka Karpelesová – 8 let
Františka Karpelesová – 45 let
Marta Karpelesová Kohnová – 41 let
(Karel Kohn – 37 let, Berta Kohnová – 13 let,
Emilie Kohnová – 12 let, Leo Kohn – 6 let)
Ida Karpelesová Vocásková – 50 let
Jiří Vocásek – 22 let
Josef Frankl – 61 let
Julius Frankl – 53 let

Rudolf Karpeles se tragického konce své rodiny nedožil, okolnosti jeho úmrtí se zatím nepodařilo zcela objasnit. Přesto i jeho můžeme považovat za oběť barbarské ideologie, stejně jako dalších téměř 80 tisíc českých a moravských Židů, jejichž jména jsou napsána na stěnách Pinkasovy synagogy v Praze. Za strohými údaji se skrývá nezměrné lidské utrpení. Nesmíme na to nikdy zapomenout.

K. V.