Od počátku roku se mezi obyvateli města a okolních vesnic víc a víc začíná mluvit o tom, co bude s městem, kde žijí, kam chodí k lékaři, přestupují na spoje do zaměstnání, děti chodí do školy…
Svět se mění pro někoho k lepšímu, pro jiného k horšímu. Kolem nás se objevují v médiích články, zprávy o ohrožení, možném válečném konfliktu, hospodářské krizi, nedostatečné zdravotní a sociální peči, málo místech ve školách a školkách, o nedostatku peněz na zajištění potřeb. Doplňte si každý informace, které den co den přijímáte a způsobují ve vás strach, naštvání, vztek a hněv, pocit urážky, nedůvěru…
Historici se vrací do minulých dnů, často se děje v současnosti pouze jinak nazývají, ale ve své podstatě se opakují. Vždyť každý z nás je součástí historie, jen mrknu okem, řeknu ahoj a už je to historie. Každý psycholog řekne, že lidé kolem nás reagují na naše chování, mají nás v paměti, dávají nám vizitku a hodnocení. Ne vždy stačí se omlouvat, vymlouvat a házet vinu na druhého. Měli bychom si uvědomit, že přísloví „LEŽ MÁ KRÁTKÉ NOHY“ si lidé neříkali jen tak. Neznám nikoho, kdo by aspoň málo nezalhal, aby někomu pomohl, pomohl sám sobě… Informace se k nám dostávají s odstupem a jejich tvar a obsah je ovlivněn mnoha společenskými, politickými a ekonomickými požadavky těch, kteří je dál předávájí a komu je dávají. Často se upravují. Data, informace jsou každodenní součástí života. Mediální gramostnost nás má naučit, jak s nimi pracovat, jak je získávat a vnímat i předávat.
Generace našich rodičů a nás padesátníků vyrostla v období, kdy informace byly měněny, upraveny a my jsme byli tlačeni do situace – na venek je přijímat (pro veřejnost, sousedy, v práci, ve škole, …) a myslet si své (dát si pozor, komu to budu říkat). Když už toho bylo hodně, tak společnost chtěla změnu – 1968, 1989, … Historici vám přidají další a další období revolucí, rozpadu říší a změn v životě našich předků.
Město Dobříš má velice dlouhou historii od založení českým králem přes prodání šlechtickému rodu, znárodnění, vrácení majetku původním majitelům až k prodání a zavření státních podniků, změny názvů orgánů a institucí, názvů ulic… Dobříš pro své okolí byla městem, které mělo plnit úkoly správního úřadu, poskytovat vzdělání, zdravotní a sociální služby, být středem dopravy, obchodů, služeb. K tomu bylo třeba stavět budovy, kde tyto služby, úřady, orgány sídlily. Každá budova, každý domek, každý podnik atd. byly stavěny v dané historické době, získaly svou pověst, v hlavách obyvatel se usídlily v paměti. Je normální, že každý chce měnit, stavět, rozšiřovat. Dnes se často, nebo spíš pokaždé zapomíná na důvody, proč ty domy, budovy jsou takové, jaké jsou, málokdy o nich hledáme podrobnější informace, nejen stavební, nechceme se tím zabývat. Vymlouváme se, že někdo nám to řekl, doporučil. Ve velmi krátké době máme informace opačné, proti sobě. Je na každém z nás, k čemu se přikloníme. Často naše představy nejsou v souladu s realitou, spíše s vizí a ideálem. U stolu se to vymýšlí líp a snadněji, hůř když jsem s tím každý den v kontaktu a pracuji s tím. Počítače a umělá inteligence udělá jen to, co jsme jí předali. Když to neznám, lehce se nechám přesvědčit i o věcech, které nejsou uplatnitelné. Co jde jednomu, nemusí jít druhému.
V každé historické době (může to být i včera) se objevují myšlenky ke změnám. Je jen otázka, zda se mi v hlavě objeví: „Co bylo včera, dnes už neplatí“, a jak se tím budu řídit, co pro to udělám a jak. Změny byly, budou a budoucí generace nás budou hodnotit. Každý za sebe nese zodpovědnost. Učíme to děti, ale my na to jaksi zapomínáme.
Mgr. Eva Burešová, zastupitelka
