Koronavirus jako příležitost

Zdroj foto: archiv ŘKF Dobříš


Vážení spoluobčané, milí přátelé!
Píšu tyto řádky ve stavu, kdy mi není úplně nejlépe: kýchám a smrkám, smrkám a kýchám, nos skoro ucpaný, hlava rozbolavělá. Samozřejmě jsem musel vyškrtnout běžné akce. Jsem izolovaný. Znamená to však, že tyto dny „přežiji“, dokud se neuzdravím? Že teprve tehdy budu mít opět plnohodnotný život? Anebo, pokud to mám pojmout z větší šířky: tyto covidové dny máme „přežít“, dokud neskončí restrikce a nepomine epidemie? A teprve tehdy budeme skutečně žít? Inu, víme velmi dobře, že ani po skončení pandemie nebudeme mít ten vysněný „pohodový a bezstarostný život“ – stále budou nějaké těžkosti, kamínky v botě. Takže by to byla iluze, upnout se na budoucnost a nechat projít mezi prsty tento den, tento vzácný čas. Však kdoví, kolik dní nám ještě zbývá?

Jistě, teď v době mnoha omezení nemůžeme žít tak jako jindy. Ale můžeme žít. Anebo jen přežít. Rozdíl mezi žít a přežít je v nasazení: žít znamená „plně investovat svůj čas, energii“, přežít znamená žít s nohou na brzdě, uškrceně, v ekonomickém režimu. Život naplno přináší radost, přežívání nikoli.

A teď důležitá otázka: Jak skutečně žít v těchto dnech restrikcí? Nemůžeme do hospody nebo na oslavu? Můžeme však někomu napsat, třeba právě tomu člověku, na kterého běžně čas nemáme (právě před několika minutami jsem napsal několika svým přátelům). Nebo můžeme doma opravit to, co na nás čeká už několik let ☺. Můžeme se věnovat dětem, partnerovi nebo vnoučatům (konečně s nimi vyrazit na procházku, mít čas „jen tak spolu pobýt“). Konečně otevřít tu knihu, která leží na stolečku…

Před mnoha lety jsem o sobě objevil jednu „skrytou pravdu“: dokážu toho daleko víc, než si myslím. Od té doby nežiji „monotematicky“, ale se stále novou radostí z toho, že mám víc možností, než si myslím. A různé překážky jsou pro mě výzvou „přeskočit laťku“, hledat způsob, jak žít tady a teď naplno.

Osobně mě hodně inspirují příběhy lidí těžce nemocných, kteří dokázali být oporou pro druhé. Tito lidé byli často hodně omezení v mnoha směrech (třeba trvale upoutáni na lůžko), ale naučili se objevit nové životní dimenze, nové barvy a tóny. A to je příležitost i pro nás, právě v těchto dnech: žít, ne přežít. Objevit to nové, čím mohu naplnit čas. Vzít koronavirus jako příležitost, která může vykřesat solidaritu, nasazení i pro „vzdálené“ lidi (jako třeba jarní akce „šití roušek“).

Jsem přesvědčený, že právě díky tomu nebudou tyto listopadové dny „přežíváním“, ale životem – naplněným ne steskem a ufňukaností, ale kreativním nasazením.

To vám ze srdce přeje Angelo Scarano, farář

Reklama