První a jediný syn Františka Heinze a Marie, roz. Pechové se narodil ve čtvrtek 31. prosince 1891 a dostal jméno František Antonín. Po vychození měšťanské školy v Dobříši navštěvoval akademické gymnasium v Praze, kde také 7. července 1911 ve věku 19 let maturoval. Po maturitě nastoupil na právnickou fakultu. Již v roce 1913 musel svoje studium přerušit, protože nastoupil jako jednoroční dobrovolník k 102. pěšímu pluku. V době vyhlášení války byl však opět zpátky na právnické fakultě. Vojenskou službu nastoupil až v roce 1917, opět u 102. pěšího pluku v Benešově. Na frontě se nakazil tyfem a zánětem ledvin, takže se záhy vrátil domů na zdravotní dovolenou. Tato nemoc jej nakonec pronásledovala po celý život. Na žádost svého otce se stává zakládajícím členem místní odnože politické strany České státoprávní demokracie.
Na jaře 1918 byl na poli v katastru obce Suchodol při orbě nalezen neznámý počet stříbrných mincí, které si zemědělští dělníci ihned rozebrali. O nálezu se dověděl dobříšský regionální pracovník František Heinz, který několik dnů na to dojel na místo nálezu a ze svých prostředků část rozebraných mincí (60 kusů) vykoupil; navíc sám na poli kopal a našel několik dalších. Tyto mince pak daroval Městskému muzeu v Dobříši.
Dne 29. října 1918 se stává zástupcem dobříšského okresního výboru, který měl úřadovnu v obecním úřadě, tedy v nové radnici. Tuto práci vykonával další tři měsíce, tedy až do zrušení národních výborů. Po zotavení dokončuje právnickou fakultu a 14. července 1921 byl promován na doktora práv. Krátce předtím odjel na Slovensko, kde ve městě Brezno nad Hronom působil jako služný (správce). Dne 22. září 1922 se oženil se Zuzanou Faustovou, dcerou zdejšího statkáře, ale manželské štěstí netrvalo dlouho a František Heinz záhy ovdověl. Po krátkém pracovním zastavení v Bratislavě se roku 1923 vrací do Prahy, konkrétně jako koncipient na ministerstvo vnitra.
Po odchodu z veřejné služby si v Dobříši otvírá soukromou právnickou praxi. Osobní tragédie do značné míry ovlivnila jeho chování, takže příliš společnost nevyhledával a veřejného života si nevšímal. Přesto se již v roce 1935 stává stálým dopisovatelem časopisu Vltavské proudy a od roku 1938 jsou uveřejňovány jeho články v časopise Od stříbrných hor. Je také činný v několika spolcích. Stává se například zakládajícím členem odbočky Masarykovy letecké ligy v Dobříši, je členem Podpůrné jednoty i Podpůrného a vzdělávacího spolku přátel benešovských, kde se 26. 12. 1936 stává členem výboru. Tento spolek sdružoval bývalé vojáky 102. pěšího pluku Benešovského. Také se stal předsedou místní Obce přátel čs. legionářů.
S nadšením se také ujal práce pro povznesení města a okolí, postupoval v ní s neutuchající silou, získával pochopení a podporu veřejnosti. I přes rady lékaře, že je nemocen, místo odpočinku stále cestoval, jezdil na kole, lyžoval. Po návratu z jedné z těchto cest se cítil unaven, ale opět doufal, že nemoc překoná. Ještě v den své smrti 4. 10. 1940 nadiktoval příspěvek do své kroniky Vltavských proudů. Brzy na to usnul a už se neprobudil. Zpopelněn byl v pražském krematoriu dne 8. října 1940 za velké účasti dobříšských a pražských přátel. Tím zemřel poslední nositel tohoto pro Dobříš významného jména.
Zdroj: KADLEC, Petr. Heinzova kronika, nepublikovaný rukopis.
Jan Michl,
Muzeum města Dobříše
Tento článek je ukázkou z nové knihy Dobříš – Střípky historie, kterou je možné zakoupit v městském infocentru.
