V létě roku 1798 byla z podnětu Velké Británie vytvořena takzvaná druhá koalice namířená proti Francouzské republice. Skládala se z Rakouska, Ruska, Turecka, Neapolska, Portugalska a samozřejmě Anglie. Ostrovní impérium se cítilo přímo ohroženo ve svém koloniálním postavení expedicí generála Bonaparta do Egypta a spolu se svými spojenci zahájilo válečné akce. Francie odpověděla protiofenzívou na všech frontách od Rýna po Janovský záliv. Rakousko vyhlásilo válku republice 12. 3. 1799, ale již roku 1798 požádalo cara Pavla I. o vojenskou pomoc, které panovník vyhověl a pověřil velením celého kontingentu vyslaného na italské bojiště Alexandra Vasiljeviče Suvorova.
Tažení bylo zahájeno koncem roku 1798. Čtyři ruské pomocné sbory protahovaly českými zeměmi i Slovenskem na italské bojiště a do Švýcarska od prosince téhož roku, kdy napříč Moravou po trase Těšín, Nový Jičín, Hranice, Brno a Znojmo pochodovali vojáci sboru generála Rosenberga, kteří dále pokračovali v lednu 1799 do Rakouska. Východoslovenským územím se přesunovala po spojnici Dukla–Svidník–Bardejov–Prešov–Košice vojska druhého sboru generála Rebindera, která nastoupila pochod v dubnu téhož roku. V červnu a červenci následovali příslušníci třetího sboru Alexandra Michajloviče Rimského-Korsakova, jejichž pochodový proud směřoval z Těšína na Nový Jičín, Hranice, Olomouc, Svitavy, Litomyšl, Chrudim, Čáslav, Kolín, Prahu, Beroun, Rokycany, Plzeň, Horšovský Týn a Klenčí pod Čerchovem. Poslední oddíly patřily do sboru prince z Condé a byly složeny z francouzských emigrantů a části ruských jednotek a svůj pochod prováděly po stejné cestě jako předchozí těleso. Několik formací však postupovalo jinou cestou, směrem od Svitav na Poličku, Havlíčkův Brod, Pelhřimov, Soběslav, Týn nad Vltavou, Písek, Strakonice, Horažďovice, Klatovy, Domažlice a Klenčí pod Čerchovem.
Již v březnu dorazily první ruské pluky na italské válčiště, kde se spojily s rakouskými jednotkami generála Melase a společně postupovaly. Ve dvoudenní bitvě spojenci porazili francouzský kontingent generála Moreaua u Addy a předposlední dubnový den vpochodovala ruská a rakouská vojska do Milána. Vítězný vojevůdce Suvorov nastoupil v polovině září 1799 proslulý pochod přes Alpy. Cílem pochodu bylo podpořit sbor Rimského-Korsakova v síle 27 000 mužů, který zde čelil přesile čtyřicetitisícové Massénovy armády, jíž podlehl po dvoudenním udatném odporu u Curychu. Den předtím zdolaly ruské jednotky alpské pásmo v prostoru průsmyku Sv. Gottharda. Po neshodách s rakouským velením a následující změně vojensko-politické situace vykročil Suvorov s vyčerpanými, nemocnými a raněnými vojáky zpáteční cestu přes jižní Německo zpět do vlasti.
Na tomto pochodu odpočívali a zotavovali se ruští vojáci v prosinci a lednu 1799 a 1800 v Čechách. Suvorovův průjezd českými zeměmi byl triumfální cestou nastoupenou 14. prosince 1799, kdy přespal na poště v Klenčí pod Čerchovem. Následně 20. prosince dorazil do Prahy, kde byl zahrnován všestrannými poctami a pozorností celé tehdejší české společnosti. Kníže Pjotr Ivanovič Bagration tehdy v hodnosti plukovníka vedl jeden z vojů ruské armády, který táhl přes Dobříšsko. Lomonosovův kombinovaný granátnický prapor se tehdy na pár dní zabydlel v těchto obcích: Nový Knín, Sudovice, Korkyně, Čím, Křížov, Buš, Krámy, Nová Ves, Nové Dvory, Malá a Velká Lečice, Hraštice, Mokrá Vrata, Pouště, Rybníky, Zahořany, Bratřínov, Masečín a Dobříš. Samotný plukovník Bagration se ve dnech od 17. do 21. prosince 1799 stal hostem primase Dobříše Jana Kopáčka v domě čp.103, pro který se později vžil název Kopáčkův dům. Generála Bagrationa považoval francouzský císař Napoleon za jediného dobrého generála ruské armády, což bylo samo o sobě velkým vyznamenáním. Zúčastnil se mnohých bitev, včetně bitvy u Slavkova. Jeho osud se završil v bitvě u Borodina v září 1812, kde byl těžce zraněn a o několik dní později zemřel na otravu krve.
PhDr. Jan Michl, Ph.D., Muzeum města Dobříše
