Pan Josef Vitásek už jako školák miloval fotbal a především „fotbalovou branku“, takže ho jeho starší bratr František v roce 1944 přihlásil do žákovského mužstva SK Dobříš. V roce 1947 už chytal za dorost, a když v roce 1948 tragicky zahynul brankář Hostomic, byl zapůjčen do tohoto mužstva. Zde chytal jak za dorost, tak i za muže. Po této pro něj úspěšné brankařské škole, kdy si zachytal i za dorostenecký výběr Podbrdské župy v předzápase mezistátního utkání Českoslovenka s Francií v Praze na Letné, se vrátil v roce 1950 na Dobříš, kde se v brance střídal s bratrem Františkem. Po vojenské službě, kdy chytal za PDA Orlová, se i přes nabídky vrátil na Dobříš, která hrála v té době I. A třídu a později v 60. letech i župní přebor, což byla třetí nejvyšší soutěž. V tomto období patřil Josef Vitásek mezi nejlepší brankaře a byl několikrát vybrán do výběru Středočechů k mezinárodním zápasům. Dokonce nastoupil v brance československého národního mužstva v přípravném utkání hraném během soustředění v Příbrami.
Josef Vitásek odchytal 1 150 fotbalových zápasů a k tomu ještě 800 v hokejové brance. S aktivní činností skončil po úrazu levé ruky v roce 1976. V roce 1968 začal i s trénováním „A“ mužstva Dobříše, které trénoval s přestávkami 17 let. Dobříš pomáhal zachraňovat od sestupu do I. B třídy a následně byl u postupů do krajského přeboru a v roce 1988 do divize. K trénování se vrátil na Dobříši ještě v roce 1998, kdy trénoval „B“ muže, a trenérskou kariéru zakončil symbolicky v den svých sedmdesátých narozenin. Jako trenér se angažoval i v mládežnických výběrech Středočeského kraje a České republiky, byl i instruktorem při školení trenérů. V roce 1995 byl v Paláci kultury v Praze vyznamenán ČMFS prestižní cenou Dr. Václava Jíry „Rytíř fotbalu 1995“.
V závěru své životní pouti si splnil ještě jeden společný sen, který připravoval se svým bratrem Františkem, a to knihu o dobříšském fotbale, která nakonec vyšla při oslavách 80 let fotbalu na Dobříši.
Prostě fotbal provázel Josefa Vitáska a jeho rodinu po celý život a vůbec ho nemrzelo, že nesbíral ocenění na slavných stadiónech a v mužstvech velkých jmen. Radost z dobrých výsledků, přízně fanoušků a sportovních přátelství mu byly vším, a proto si zaslouží tuto vzpomínku.
Jan Soukup
