Ve středu 18. května se Lucka Uriková vydala za svým dalším cílem. Všechny nás tím zaskočila, přeci jen, měla tady ještě dost plánů a nepatřila k těm, co by jen tak dokázali odejít od rozdělané práce a ani se nerozloučili s přáteli. Možná, že ji to překvapilo, stejně jako nás. Možná taky, že si řekla, že odcházení někam dál ve chvíli, kdy má za sebou naplněný život plný radosti, není úplně nejhorší a dá se to překousnout. Navíc, když ve stejném věku začala svou novou misi i její oblíbená Amy Winehouse. Možná, že si Lucka přehrála svůj dosavadní život a byla s ním tuze spokojená.
Pomyslný film z Lucčina života by se dozajista jmenoval Mějte se krásně! Těmito slovy se s námi vždy loučila, ať už komunikace probíhala ve formě osobní, nebo elektronické. Navíc Lucce by v mailu tu běžnou frázi „S pozdravem“ stejně nikdo nevěřil. Podstatná část zmíněného snímku by se odehrávala za školními zdmi, do školy Lucka chodila ráda už odmalička a nadšení pro vzdělávání se jí zůstalo i v dospělosti. Na dobříšskou „novou“ školu Lucka nastoupila v roce 2001 do 1.B k paní učitelce Duškové. Byla členkou školního pěveckého sboru, který měla moc ráda, často v písních vedla celý hlas. V září 2006 začala navštěvovat primu dobříšského gymnázia, její třídní se stala paní profesorka Čeledová. Mezi Lucčiny oblíbené předměty patřil český jazyk, dějepis a matematika. I její gymnaziální léta byla provázena zpěvem, a to díky členství ve třídním sboru. Po škole Lucka chodila do ZUŠ hrát na flétnu (hrála na několik typů zobcových fléten a později i na příčnou flétnu, kterou měla nejradši) nebo si četla, její postel byla věčně obložena hradbou knížek nejen z dobříšské knihovny. Během studia na gymnáziu si také našla cestu mezi dobříšské skauty. Na jaře roku 2014 odmaturovala a rozhodla se dál vzdělávat v oboru historie na Karlově univerzitě. Nejprve se Lucka věnovala obecným dějinám, později se specializovala na ty evropské a po získání magisterského titulu se přihlásila na doktorát. Na nadšenou studentku se zájmem o ruskou literaturu rádi vzpomínají nejen její spolužáci, ale i vyučující. Lucka rozdávala radost a chuť do života všude tam, kam přišla. I v Praze se dále věnovala zpěvu, působila v Salvátorské schole a později i v jiných sborech zaměřených na církevní a renesanční hudbu.
Skrze hudbu Lucka pronikla do křesťanského prostředí a od pravidelného zpívání na mších se dostala k zájmu o víru a o Boha. Postupem času se rozhodla pro přijetí křtu, k němuž mělo dojít o Velikonocích roku 2023. Její křestní jméno mělo být Marie. Pokřtěna byla během posledního rozloučení, svátost křtu Lucce udělil Stanisław Góra.
Kdo zná Lucku dobře, ví, že ve filmu za zavřenými víčky má své pevné místo také skaut. Lucka byla jedním z těch, kdo ve skautu prožili období dospívání a rozhodli se zůstat aktivní i v dospělosti. Po letech strávených v dívčím oddíle Minnehaha se tak Lucka stala v lednu 2014 jedním ze zakládajících členů Lampyris, dobříšského oddílu světlušek a benjamínků. Od roku 2018 pak byla jeho hlavní vedoucí. Pro skautskou myšlenku nadchla desítky světlušek a benjamínků, jimž se stala milující skautskou „maminkou“. Menší i větší holky z Lampyris byly její druhou rodinou, kvůli které roky dojížděla z Prahy na Dobříš. Jak sama na začátku května napsala: „Dělají mi pátky hezčími a život naplněnějším.“ Lucce na malých skautkách opravdu velmi záleželo a spolu s dalšími vedoucími se jim věnovala tolik, že je až s podivem, že měla stále kde čerpat energii. Dokladem budiž jak úspěchy v několika ročnících Závodu vlčat a světlušek, tak online schůzky, které všem malým účastníkům prozářily jinak pošmourné covidové období. Pro dospělé skauty pak byla hnacím motorem nespočtu akcí a „živlem“ všech výprav, táborů, přechodů hor i střediskových porad. Získané zkušenosti také předávala dále v kurzech pro budoucí skautské vedoucí. Věřím, že její přítomnost tu s námi už zůstane napořád a bude nám nejen krásnou připomínkou tak skvělého člověka, ale i inspirací a zdrojem energie k dalším skautským aktivitám.
Kromě herců větších i menších rolí, kulis a hudebního podkresu by si Lucka do svého filmu určitě přála řadu drobných, pro někoho možná trochu trhlých a naprosto spolu nesouvisejících záběrů. Musely by být pořádně pestré, protože Lucka milovala barvy. Jednou by byl film přerušen detailem dopisů psaných fialovým inkoustem, jindy gólem v hokeji (s komentářem Roberta Záruby) nebo záběrem Pokemona uloveného v Klementinu – a nakonec střih. Až do konce filmu bychom viděli hlavní hrdinku kráčející šťastně venku v dešti.
Věřím tomu, že po skončení toho možná krátkého, ale skutečně radostného filmu promítaného zpoza očních víček (otázkou je, jestli během titulků zazněla některá z písní Karla Kryla, nebo Čajkovskij) se Lucka vydala založit nový skautský oddíl. Nebo možná pěvecký sbor. Možná ale, že taky sedí v univerzitní knihovně a večer si otevře Mistra a Markétku, kdoví pokolikáté už.
Díky ti, Lucko. Doufám, že jsi teď někde, kde často prší a ty můžeš chodit v dešti ven. V těch veselých, barevných šatech. Lucko, máme tě moc rádi. Měj se krásně!
Poštolka
Autor textu: Zuzana Bílková s přispěním Alžběty Svobodové, Jirky Bicana a Petra Bílka
Autor foto: Jirka Bican
