Po okupaci země v roce 1939 z bývalého Československa odešlo do zahraničí několik tisíc mladých mužů, převážně demobilizovaných příslušníků prvorepublikové armády. Jednalo se o letce a jiné vojenské specialisty, kteří utíkali většinou přes Polsko do Francie. Francouzská armáda jejich služby odmítla, protože v době míru pro ně neměla využití. Podařilo se ale dohodnout, že v případě vypuknutí války budou čs. vojáci uvolněni z řad francouzské cizinecké legie a vznikne čs. exilová armáda v rámci armády francouzské. Podobnou cestu absolvoval i rodák z Obořiště u Dobříše Vladislav Soukup, který vychodil obecnou školu ve Svatém Poli, poté měšťanskou školu v Dobříši a následně se zde vyučil zedníkem. Krátce pracoval v regionu jako fasádník a pak absolvoval základní vojenskou službu u 38. pěšího pluku v Berouně. Do zálohy byl propuštěn v říjnu 1936 v hodnosti desátníka, ale život v civilu ho zřejmě příliš nenaplňoval, protože už od 9. dubna následujícího roku se na vlastní žádost stal vojákem z povolání. Po německé okupaci vlasti odešel 8. června 1939 do Polska a po příjezdu do Francie jako všichni jeho souputníci vstoupil do francouzské cizinecké legie.
Po vypuknutí války francouzská vláda dodržela slovo a v Agde se začala rodit čs. exilová armáda, četař Vladislav Soukup byl zařazen ke 2. pěšímu pluku a v květnu a červnu 1940 s jednotkou prodělal frontové boje. Z poražené Francie četař Soukup ustoupil do Velké Británie společně s dalšími zhruba čtyřmi tisícovkami čs. vojáků. Ve Velké Británii však čs. vojáky od pozemní armády čekala dlouhá doba zahálky, nudy a nicnedělání. Britská armáda se totiž nalézala ve velmi specifické situaci, měla relativně dostatečný počet bojeschopných mužů na svou obranu, ale odpovídající výzbroj a výstroj měla jen pro zlomek z nich. Proto se pro nepočetné mladé bojechtivé čs. vojáky nabízela jediná možnost, jak zasáhnout do bojů – vstoupit do letectva. Kdo nezvládl pilotní výcvik, mohl absolvovat výcvik radisty, navigátora či palubního střelce. Kdo měl problém s létáním jako takovým, mohl působit v řadách pozemního personálu. Dalším způsobem zapojení do aktivního boje proti nenáviděným okupantům byl výcvik pro plnění zvláštních úkolů. Začalo se s ním v lednu 1941 a konkrétně rotmistr Vladislav Soukup s výcvikem začal 2. srpna 1942. Prodělal výcvik seskoku padákem, prošel kurzem střelby, základů sabotáže, absolvoval zvláštní zpravodajský kurz a školení v šifrování. Dobrovolníci museli prokázat velkou míru odvahy nebo naivity, protože z první vlny čs. parašutistů, kteří se zapojili do odboje, téměř nikdo nepřežil a průměrná životnost výsadkáře od okamžiku výsadku byla dva měsíce. Zároveň je třeba ale zdůraznit, že v Londýně o osudu většiny výsadkářů neměli přesné informace a o extrémně vysokých ztrátách měli jen mlhavé tušení.
V lednu 1943 bylo přerušeno rádiové spojení z protektorátu a Londýn ztratil přehled o dění, proto velení zareagovalo vysláním hned dvou skupin výsadkářů. V první čtyřčlenné zpravodajské a spojovací skupině IRIDIUM figuroval i rotmistr Vladislav Soukup. Do stejného čtyřmotorového letounu Handley Page Halifax s dalekým doletem nastoupila i druhá tříčlenná skupina BRONSE. Skupina IRIDIUM měla být vysazena u Plzně a skupina BRONSE na Moravě. V noci z 14. na 15. března 1943 britský letoun dolétl až do prostoru Sušice, ale britský navigátor netušil, kde se nalézají, a vzhledem ke špatnému počasí se posádka rozhodla pro návrat do Anglie. Během návratu je německé protiletadlové dělostřelectvo sestřelilo u Mnichova a celá posádka uhořela. Všichni byli pohřbeni na nedalekém hřbitově v Perlacherském lese, kde ostatky rotmistra Vladislava Soukupa spočinuly až do roku 2025. Posmrtně byl Vladislav Soukup povýšen do hodnosti poručíka pěchoty v záloze a obdržel Československý válečný kříž 1939.
Právě v roce 2025 bylo Ministerstvem obrany ČR rozhodnuto o exhumaci ostatků a jejich repatriaci do vlasti. Spojení Vladislava Soukupa s regionem Dobříšska, potažmo s městem Dobříš je natolik jasné a neoddiskutovatelné, že se vedení města rozhodlo poskytnout válečnému hrdinovi místo pro poslední spočinutí. Je nám ctí!
v Perlacherském lese u Mnichova
Jan Michl,
Muzeum města Dobříše
