V Den válečných veteránů, 11. listopadu v 11.11 hod., se oficiálně otevřel nový projekt ZUŠ Dobříš s názvem Mluvící klavír.
Jednoduchý, a přitom hluboce symbolický nápad dává dětem a mladým lidem hlas – doslova i obrazně. Ve vestibulu školy se starý „němý“ klavír proměňuje ve výjimečný literární koutek, kde mohou mladí autoři tvořit, sdílet i číst příběhy svých vrstevníků a zanechávat jim zpětnou vazbu.
Inspirace k projektu vzešla z rozhovoru ředitelky školy Lucie Karlové s Katkou Volfovou z nízkoprahového zařízení Sejf, která řešila možnosti podpory pro mladou nadanou autorku. „Odkázala jsem ji tehdy na přijímačky na náš dramaťák. Zůstalo to ve mně ale viset – jak vlastně pomoct mladým autorům, aby jejich texty nezůstaly v šuplíku?“ popisuje Lucie Karlová zrození myšlenky na nový projekt Mluvícího klavíru a v rozhovoru pak upřesňuje, co je cílem a smyslem Mluvícího klavíru…
Jak to celé bude fungovat?
Ve vestibulu ZUŠ Dobříš už nějakou dobu stojí tichý klavír. Napadlo mě tenhle klavír využít jako literární koutek. Položím na něj knihu, kam budou děti vkládat své básně nebo povídky – anonymně nebo pod jménem. A vedle toho bude ještě druhá kniha: kniha dojmů. Aby ostatní mohli psát zpětnou vazbu. Je to jednoduchý princip: místo, kde si děti můžou navzájem dávat prostor i reakci.
Kdo bude patronem tohoto projektu?
Patronem bude Tomáš Tajchner, básník a textař. Je to můj kamarád, ale hlavně: on sám začal psát básně jen tak do mobilu – nepředpokládal, že se z něj někdy stane „básník“. A píše i texty pro zpěváky, takže má přirozený přesah k našemu hudebnímu světu. A navíc – báseň, která mě od něj nejvíc zasáhla a kterou dáme na první stránku, je věnovaná dítěti, které čelilo šikaně ve školce. To téma je reálné a je mi hodně blízké – a chci, aby děti hned na začátku viděly: poezie může pojmenovávat i bolest, nejen romantično.
Co by vám udělalo největší radost, až ten klavír začne „mluvit“?
Kdyby si děti uvěřily, že to, co píšou, má hodnotu. Že to může někoho zasáhnout, někomu pomoct. A že psaní není nějaká nedostupná disciplína pro vyvolené. Že je to normální způsob, jak říct, co potřebuju říct – i když jinde se mi to nepodaří.
Zpracovala DH
