„Zaměstnanci uranových dolů se na šachtě Bytíz potkávali s politickými vězni z trestaneckého pracovního tábora Vojna.“
Dobříš se v druhé polovině 20. století rozrůstala v několika vlnách. K prvnímu nárůstu došlo v 50. letech v souvislosti s otevřením Rukavičkářských závodů. Počátkem 60. let začaly v Dobříši vyrůstat jako houby po dešti panelové domy a věžáky určené pro zaměstnance uranových dolů v Příbrami. Tuto skutečnost dodnes odrážejí názvy ulic „Hornická“ či „Jáchymovská“.
Počet obyvatel města se tak rozšířil o několik stovek lidí v poměrně krátkém čase. Zatímco v první „rukavičkářské“ vlně se do Dobříše stahovali spíše zaměstnanci z okolí, v případě „uranové“ vlny se jednalo o rodiny z celého Československa, včetně poměrně značně zastoupené maďarské národnostní menšiny ze Slovenska. Tím se výrazně změnil ráz města a nějakou dobu trvalo, než se původní obyvatelé sžili s nově příchozími. Rovněž došlo k posílení vazeb s okresním městem Příbram. Zaměstnanci uranových dolů se na šachtě Bytíz potkávali s politickými vězni z trestaneckého pracovního tábora Vojna, což umožňovalo vytvořit si nový náhled na režim, ve kterém se tehdy žilo. Političtí vězni zde žili a umírali v nelidských podmínkách a situace se příliš nezměnila ani po roce 1961, kdy se zrušil tábora Vojna a zůstal pouze tábor Bytíz.
