Naše rodina vždy udržovala styky s několika ukrajinskými přáteli, vesměs perzekvovanými komunistickým režimem. Především za příslušnost k řeckokatolické církvi a vědomí toho, že jsou Ukrajinci. Ale moje cesta k současné ukrajinské literatuře a kultuře vedla částečně přes oceán.
Ukrajinci se jako Ukrajinci cítit neměli a nesměli, jak carský režim, tak bolševický teror je cíleně a brutálně rusifikoval, chtěl z nich mít lehce ovladatelného, šedého, nemyslícího sovětského (v současné době ruského) „člověka“. Proto z Ukrajiny vždy odcházelo velké množství lidí do emigrace, za lepším, ale hlavně důstojným životem. A nejvíc jich kdysi odešlo do zámoří.
Tam se naše rodina ocitla na začátku 90. let. A v malém univerzitním městečku – kdo by to čekal – fungovala i malá řeckokatolická farnost, kterou jsme často navštěvovali, účastnili se bohoslužeb a získali mezi potomky Ukrajinců velké množství přátel. Nikdo žádný slovanský jazyk už neuměl, ale identitu si díky náboženství a tradicím nesli a nesou dál.
Mě lákalo byzantské umění, stará Kyjevská Rus, ale obor u nás takový neexistoval. Po návratu domů jsem si tedy vybrala jazykové obory: ukrajinštinu a novořečtinu. A nakonec jsem zůstala u ukrajinštiny, protože mě dějiny, kultura a lidé Ukrajiny fascinovali a nikdy fascinovat nepřestanou. V Evropě snad neexistuje národ, který by s hlavou vztyčenou vydržel tak strašlivá dějinná kataklyzmata a nedal se. Přes všechna ubíjení, zákazy, okupace, umělé hladomory, gulagy, vyhnanství, neustálou masírku ruské propagandy. A ukrajinská literatura nám odhaluje, jak čelit invazi kremelských politických technologií, rozšiřování nesmyslů a podvracení naší důvěry ve zdravý rozum a lidské hodnoty, jak rozlišovat mezi pravdou a lží, jak se nenechat převálcovat.
Asi proto tedy místo studia ikon a fresek překládám ukrajinskou literaturu, která vážně stojí za to, abychom ji znali. Navíc, Ukrajinci mají velmi podobný smysl pro humor jako my a jazykově i mentálně si můžeme dobře rozumět. Ukrajinci nejsou Rusové!
Rita Lyons Kindlerová
