Povídání o myslivosti pana Josefa Libického



2. pokračování

Hlavním posláním myslivců byla péče o přírodu a v ní žijící faunu, přičemž hlavní úkoly byly obsaženy v takzvaném „plánu chovu a lovu zvěře“, který stanovily nadřízené orgány. Byly stanoveny úkoly podle jednotlivých druhů spárkaté zvěře, parohaté zvěře i věkových třídách. Celkově roční plán lovu představoval v srnčí zvěři asi 35 kusů, v jelení asi 15 kusů. Plán lovu drobné zvěře, tedy zajíců a bažantů, od sedmdesátých let stanovován nebyl pro velmi nízké stavy. Celkově však mimo plánovaných druhů zvěře žila v honitbě další pestrá paleta ostatních druhů zvěře. Základní rozdělení ostatní zvěře bylo na zvěř pernatou a srstnatou a ty se ještě dělily na zvěř užitkovou a škodnou. Ze zvěře srstnaté užitkové to bylo prase divoké, zajíc, králík. Ze zvěře srstnaté škodné to byla liška, kuna lesní, tchoř, jezevec lesní, veverka, ondatra pižmová a v posledních letech divoký norek americký. Krvelačný lovec, který loví na suchu i ve vodě. Ze zvěře užitkové pernaté to byl bažant, holub hřivnáč, sluka lesní, kachna divoká a lyska černá. Nejstarší členové prý ještě pamatují v honitbě lov tetřívka. Ze zvěře pernaté škodné se jedná o jestřába lesního, krahujce obecného, káně lesní, volavku popelavou, vránu obecnou a sojku obecnou. Ze sov to byl puštík obecný sýček. Nelovnou raritou v polesí Kozí Hory byl již mnoho let krkavec obecný, jehož drsný silný křik je slyšet do daleka.

I když výživové podmínky v honitbě byly dobré pro všechny druhy zvěře, tak přesto v zimním období zvěř strádala. A tak museli myslivci přikrmovat, a to jak zvěř spárkatou, tak i zvěř drobnou tzn. zajíce a bažanty. Museli proto zajistit objemová krmiva, tvrdých i dužnatých. Seno získávali z lesních luk, obilniny od zemědělců jako odpadový materiál, ale také vykupovali od občanů kaštany, žaludy nebo spadané ovoce. Museli udržovat i přístup zvěře k vodním zdrojům. Pro přikrmování bylo vybudováno v honitbě třicet krmných zařízení. Každý myslivec musel o svoje zařízení po celý rok pečovat, aby v době strádání bylo v pořádku krmivo, u každého krmelce nesměla chybět sůl. Objemové krmivo myslivci skladovali ve dvou větších dřevěných skladech v honitbě. Kontrolu, zda je pro zvěř prováděno zakrmování, zajišťovali zaměstnanci Lesního závodu Dobříš. Spolupráce myslivců s Lesním závodem Dobříš byla dobrá. Myslivci mohli využívat v lese potřebný materiál pro stavbu krmných i lovných zařízení, měli umožněn vjezd motorových vozidel do honitby. Myslivci pak pro Lesní závod organizovali každoročně zdarma brigády na zalesňování a opravy oplocenek či jiné potřebné práce. Zásluhou myslivců z Drhov mělo sdružení i svoji střelnici, kde se konaly cvičné střelby z brokových zbraní.

Plnění plánu lovu zvěře byl pro myslivce úkol náročný a nejdůležitější v odstřelu zvěře jelení. Ulovený jelen musel mít tělesnou hmotnost a odpovídat dané třídě, nesměl mít na svoji třídu nadějné paroží, u vyšších tříd nesmí být straně korunový. Parohatá jelení zvěř se nedá lovit na společných lovech, kdy se většina zvěře loví v pohybu. Dá se lovit jen individuálním lovem, většinou z vyšších posedů, kde se dají dobře poznat potřebné parametry zvěře. V praxi to znamená velkou loveckou trpělivost, velké množství času.

Plán lovu pro třicet myslivců někdy nebylo možné splnit během kalendářního roku, proto museli myslivci využít zvláštní povolení možnost lovit jeleny až do poloviny ledna dalšího roku s tím, že se kusy započítaly do roku uplynulého. Za zmínku stojí to, že lov zvěře je prováděn po celý rok, ale pro většinu myslivců v lesních honitbách začíná lovecký rok od poloviny dubna, kdy už je povolen lov sluky lesní. Tento opeřenec má u mnohých myslivců mezi ostatními druhy zvěře zvláštní místo. Lov sluk lesních totiž začíná v době, kdy sluky lesní mají své svatební zásnuby. Děje se to za klidného teplého jarního podvečera, kdy začíná stmívání, až do úplného setmění. To samečkové sluky lesní létají nízko nad zemí a svým zvláštním zpěvem, zvaném kvorkání, lákají samičky, které jsou připraveny na zemi v hustém porostu ke svatebním zásnubám. Příroda zde vytvořila zvláštní a elegantní způsob zvířecích námluv, zcela ojedinělý, protože u ostatních druhů usilují o vůdčí postavení ve skupinách či tlupách samci v říjných procesech v ostrých soubojích, někdy i s krvavými důsledky. V případě sluky lesní však opravdu jen drsný myslivec namíří hlaveň své pušky proti nočním siluetám letících snoubenců. Ale citliví myslivci si jen užijí to hezké jarní setkání se slukou v tom podmanivém večeru a odchází domů s pocitem souznění s přírodou. Mimo plánovaný odlov myslivci loví i další druhy zvěře, takzvanou škodnou, zejména lišky, a to odstřelem i norováním. Dále malé množství holubů hřivnáčů, divokých kachen a malé množství ondater. Nejvíce se však myslivci věnovali odlovu divokých prasat. Roční odlov této černé zvěře se pohyboval mezi čtyřiceti až šedesáti kusy. I pro tento odlov černé zvěře platila určitá pravidla, zejména zákaz lovu malých selat a zvláštní ochranu měly bachyně. Veškerá ulovená spárkatá zvěř se ihned po ulovení musela ošetřit, a to vyvrhnutím vnitřností, a u černé zvěře odebrat vzorek z vnitřní části hřbetu a ten dopravit k veterináři. Maso se mohlo konzumovat až se souhlasem veterinární správy. To byla pro myslivce povinnost, jako ochrana před svalovcem, velmi nebezpečnou nemocí. Ulovená zvěř ihned musela být dopravena do bezpečného skladu. Na delší dobu skladování měli myslivci od obce pronajatou místnost s velkým mrazicím boxem. Většinu ulovené zvěře myslivci dodávali na trh, menší množství si rozdělili pro vlastní spotřebu. Peníze z prodeje zvěřiny, spolu s výtěžkem z plesu, byly spotřebovány na provoz honitby. Sdružení bylo zcela neziskovou organizací. Někteří myslivci pro potřebu lovu cvičili a chovali lovecké psy. Pro honitbu Jarolímu byly nejvhodnější plemena psů barvářů, jejichž úkolem je dohledávat poraněnou zvěř, a také plemeno norníků pro lov, zejména lišek.

Protože věnovali myslivci pro plnění úkolů v honitbě mnoho času na úkor svých rodin, za pochopení, trpělivost a jako poděkování, pořádali myslivci občas pro své rodiny zábavné akce nazvané „Lesní odpoledne”. Uprostřed polesí Kozí Hory na velké sluneční planině, s dobrým pohoštěním a připraveným programem pro děti. U táborového ohně postavili jednoduché posezení, před nímž měl hlavní úkol myslivec – kuchař. K tomu měl několik pomocníků, kteří měli za úkol se vzorně o hosty starat. Jiní se starali o zábavu a různé soutěže s dětmi. Na slavnosti nechyběl ani přítel myslivců, lesník pan Karel Vaněk se svojí harmonikou, a také nemohl chybět lesník Milan Kaliánko se svým osedlaným koněm, na kterém trpělivě vozil děti. A tak ve volné zábavě a příjemné atmosféře se jednak vzájemně poznávali a oceňovali péči svých hostitelů, a navečer s pocitem příjemného stráveného odpoledne v krásném lesním prostředí odjížděli do svých domovů. Mezi svérázné společenské akce patřily tak zvané poslední leče, což byla většinou večeře po společných honech s následnou, několik hodin, trvající volnou zábavou v různých restauračních zařízeních – v Boroticích, Rybníkách nebo na Kozích Horách.



Předchozí článekLEDOVÝ ÚNOR V DOBŘÍŠI
Další článekZprávy ze ZŠ