První měsíce československé samostatnosti Dobříš vnímala příliš hekticky zavalena oslavami, reorganizacemi, a především snahou o výstavbu sokolovny. Po dokončení sokolovny se objevily první zmínky o možném vybudování pomníku padlým, ale v roce 1919 se ještě všichni muži z války nevrátili. Ještě se jistě nevědělo, kdo padl, zemřel, padl do zajetí či vstoupil do legií. Když se v následujícím roce vrátili i poslední legionáři z Ruska, bylo celkem jasné, že se nějaký pomník vybuduje. Objevil se návrh objednat pomník oslavující vznik Československé republiky, a dokonce byla i navržena maketa pomníku, ale nakonec rozhodl hmatatelný a velice konkrétní smutek stovek místních pozůstalých. Vždyť se z Velké války nevrátilo více jak sto mužů z Dobříše. Městská rada rozhodla 4. listopadu 1921 uctít památku padlých vojáků postavením pomníku a vyzvala všechny místní spolky a organizace, aby zaslaly své zástupce do příslušné komise. V takzvaném zvláštním komitétu od samého začátku získala prim dobříšská jednota Československé obce legionářské, která v té době právě vznikala. O výstavbu pomníku padlým usilovaly i předchozí legionářské spolky jako Svaz čs. legionářů a Družina čs. legionářů, takže o hlavním slově legionářů a sokolů nepanovaly pochyby od samého začátku. Byla vyhlášena soutěž, do které se přihlásilo několik nepříliš významných sochařů. Ze zaslaných maket pomníku byla vybrána jako nejzdařilejší ta od pardubického akademického sochaře Miloslava Baše (1887–1959), který sochařství studoval v Hořicích, na akademii v polském Krakově, absolvoval studijní cestu do Florencie a před válkou pracoval tři roky v Německu.
Původní návrh nahé ženy marně vyhlížející návrat manžela z války byl poněkud odvážnější, než jak byl nakonec realizován. Někteří dobříšští maloměšťáci protestovali proti umístění takové „hanbaté“ sochy před obecnou a měšťanskou školou a projevovali obavy o mravní vývoj místní mládeže. Proto poměrně zdařilá socha dobře stavěné ženy v nejlepších letech dostala přes klín jakési roucho, aby se otupilo ostří kritiky. Dne 23. srpna 1923 městská rada konečně posvětila objednání pomníku a začalo se pracovat. Zatímco Miloslav Baše sekal do prachatické žuly, činovníci dobříšské jednoty Čs. obce legionářské se snažili pro slavnostní odhalení pomníku opatřit nějaké významné hosty. Nakonec se kromě místní honorace podařilo pozvat tři významné hosty z Prahy. Jednalo se v první řadě o šéfredaktora legionářského deníku Národní osvobození JUDr. Lva Sychravu (1887–1958), který zastával funkci místopředsedy pražského ústředí Čs. obce legionářské a lze ho označit za hlavního ideologa této organizace. Sychrava patřil k prvním politickým pracovníkům prvního československého zahraničního odboje. Do neutrálního Švýcarska emigroval již v září 1914 a v roce následujícím byl nejbližším spolupracovníkem T. G. Masaryka. Po vzniku republiky v roce 1918 se stal prvním čs. velvyslancem v Paříži.
Druhým významným hostem byl ruský legionář a novinář Josef Dýma (1882–1933), bývalý redaktor časopisu Československý legionář a tehdejší redaktor plzeňských novin Český směr. I on stál u počátků Čs. obce legionářské a později v roce 1925 se stal šéfem zahraničního zpravodajství v Národním osvobození. Třetím do party byl dnes již méně známý předseda a tajemník Družiny válečných poškozenců František Neumeister (1892–???), který v roce 1929 získal poslanecké křeslo za Československou sociálně demokratickou stranu a udržel si ho až do roku 1939.
Samotné slavnostní odhalení pomníku padlým začalo vlastně už v sobotu 13. září 1924 večerním programem v sokolovně, kde se na pódiu plném květin s umístěnou bustou T. G. Masaryka a za přítomnosti pozůstalých přednášely básně, členové spolků „Přátele hudby“ a „Zvonař“ zazpívali většinou smutné a tklivé písně a poté místní ochotníci zahráli kus s názvem „Hold české republice“, kterým tak trochu ignorovali existenci republiky československé. Na závěr hrála k poslechu kapela Josefa Synka.
V neděli 14. září 1924 odpoledne se nejdříve zástup místních vypravil na poněkud vzdálené vlakové nádraží, aby přivítal hosty z Prahy. Poté slavnostní průvod složený z dětí a z členů všech místních spolků a organizací procházel od zámku celou ulicí Pražská, kde všude z domů visely státní vlajky, z nichž některé ještě neměly všitý modrý klín. Na náměstí Komenského před školou už čekala zhruba tisícovka občanů, která příchozí uvítala provoláváním slávy. Samotnou slavnost na přeplněném náměstí zahájila za sborového zpěvu „Modlitby“ od Bedřicha Smetany dvojice místních sirotků – chlapec a děvče, která položila kytice na stupně pomníku. Poté proslovy zahájil Josef Dýma, po něm převzal štafetu František Neimeister a nakonec se slova ujal ředitel dívčí měšťanské školy Josef Zvoníček, který symbolicky předal pomník do správy starostovi města Václavu Rysovi. Samotné odhalení pomníku provedl Lev Sychrava společně se starostou a následně po národní hymně se slavnost i s kapelou Josefa Synka přesunula do zahrady za sokolovnou. Organizačně měl celou dvoudenní oslavu na starosti především člen komitétu, vrchní soudní oficiál Josef Novák.
Pomník padlým se stal po zbytek první republiky ústředním bodem všech možných pietních akcí a slavností v Dobříši. Pokládaly se květiny, řečnilo se, fotilo se, hrála kapela. Pomník přečkal bez újmy i období německé okupace, protože ke svému štěstí nenesl žádnou legionářskou či státní symboliku, pouze jména všech padlých. Horší situace nastala s nástupem komunismu. Kvůli rozšiřující se automobilové dopravě se město rozhodlo přestěhovat pomník z náměstí Komenského na dnešní Mírové náměstí, konkrétně na travnatý trojúhelník před Kopáčkovým domem. Stěhování proběhlo v únoru 1950 a 27. března došlo k dalšímu slavnostnímu odhalení na novém místě, kde pomník setrval až do 10. dubna 1970. Tehdy se na místě po zbouraném hostinci „Na Knížecí“ vybudoval pomník obětem 2. světové války a do nově vzniklého parčíku se pro pořádek přestěhoval i pomník padlým v 1. světové válce, kde setrvával až do loňského roku.
PhDr. Jan Michl, Ph.D.,
Muzeum města Dobříše
