„Příchod politické přestavby (perestrojky) ze Sovětského svazu, místní komunistické vedení poněkud zneklidňoval.“
V době normalizace se v sedmdesátých letech vedení města soustředilo na dokončení přebudování malého městečka na město okresního významu. Měla k tomu dopomoci výstavba nejvyššího obytného věžáku o 14 patrech, dokončení všech pěti školek i otevření gymnázia v areálu 2. základní školy. Bouralo se a stavělo s ještě větší intenzitou než v předešlé dekádě.
Státní režim se snažil uspokojit konzumní potřeby obyvatelstva, i když se mu to příliš nedařilo. Sice se stavěly nové budovy, ale technologicky se vše opožďovalo za západní Evropou o zhruba dvacet let, což si většina uvědomovala. Mezi vládci a obyvatelstvem existovala nepsaná společenská smlouva, která by se dala shrnout do vět: Když nebudeš mluvit a činit proti nám, budeš se mít relativně dobře. Sice ne luxusně, ale nebudeš třít bídu a nebudeš mít hlad.
V rámci tohoto kurzu vznikly takové vymoženosti jako sportovní hala, zimní stadion, poliklinika, obchodní dům, nákupní středisko v Pražské ulici. Obnovily se tenisové kurty a tenis už nebyl označován za buržoazní sport. Příchod politické přestavby (perestrojky) ze Sovětského svazu po nástupu Michaila Gorbačova, místní komunistické vedení poněkud zneklidňoval. Komunisté byli zmateni, protože až dosud vše, co přicházelo z východu, bylo automaticky dobré, vhodné a nejlepší. Proto nemohli náhle otočit a tvrdit opak. Lidé v druhé polovině 80. let hltali zprávy z Ruska, kde se již otevřeně mluvilo o zločinech komunismu a stalinismu, ovšem zatím pouze toho sovětského. Nastala natolik nenormální situace, že se tehdejší čs. vedení učilo demokracii od Sovětů, což nemohlo dopadnout dobře a z dnešního pohledu to působí jako velmi špatný vtip. Komunismus a demokracie nemohou koexistovat, což se hned záhy projevilo rozpadem tzv. východního bloku v roce 1989.
