STÁŘÍ – jak vzdálené se nám po dlouhé, dlouhé roky dětství – mládí – středního věku zdálo. Jako by se nás to netýkalo.
Jak se přibližovalo – po padesátce – to už bylo až nepříjemné si jeho existenci něčím připomínat. A nezdálo se ani moudré se na něj připravovat – to aby se tím jeho příchod neuspíšil.
Ale stáří se připomínalo samo a stále důrazněji – už se nedařilo před ním utéct, někam se schovat – pouze tak nějak jeho pustošivé důsledky přibrzdit. Na procházky pěkně s hůlkou, brýle, sluchátka, léky na všelicos.
Nejvýraznějším předělem pro řadu z nás bývá odchod do důchodu a nemenším, když se nám děti rozletí po svých do světa. Jak těžce se zaplňují prohlubně po bývalé činorodosti. Dokud ještě slouží tělo, dá se leccos podnikat: zahrádka, vyrazit do přírody, na houby.
Jednou to bude naposled. Tak dochází k dalšímu předělu. Jde už jen o to ubránit naši mysl – a není to snadné, zvláště v době, kdy náš nepřítel STÁŘÍ získal tak výkonného spojence – KORONAVIRUS.
Co mi připomíná můj pokoj, v němž jsem už měsíce uvězněná?
Škebličku, která se nezadržitelně přivírá.
Co podniknout, aby k tomu nedošlo?
Aby se naše mysl poraženecky nevzdávala pozitivních impulsů okolního světa?
Uvězněni stářím a covidem už sice zdánlivě nejsme zapojeni do dění těchto týdnů a měsíců – ale jak velice by pomohl i jen zájem, co se teď kolem nás – v mém městě – v naší zemi – ve světě odehrává!
A nehraje roli, že nás to nijak nepotěší. Vždyť si přece můžeme zanadávat, rozčílit se, ale i zatleskat. Každá slza, stejně jako úsměv, je zábleskem energie – důkazem, že naše mysl ještě nerezignovala – že žijeme!
Věra Schillerová
