Je zřejmě běžné, že na mnoho rozjednaných projektů vedení města připadne pouze nemnoho projektů dotažených a realizovaných. Zatímco pro tehdejší současníky šlo o věc do značné míry stresující a vyvolávající pobouření, v případě devadesáti až stoletého odstupu jde spíše už jen o zajímavost.
Právě v historii města Dobříše mezi světovými válkami se to nedotaženými projekty a úmysly jen hemží. Představme si některé z nich.
V letech 1929 a 1930 zastupitel MUDr. Blažej Prusík opakovaně na zasedání navrhoval vybudování meteorologické stanice. Odůvodňoval to nemožností získat pro město továrny těžkého průmyslu i okresní úřad.
„Dobříš však může se uplatniti jako letovisko a místo klimaticky velmi výhodně ležící. Jest od severu a západu dobře chráněno, má skalnatou půdu a obklopeno rozsáhlými lesy. Odborníci meteorologičtí a zdravotní vyjadřujíce se o klimatu zdejším velmi příznivě doporučují zřízení klimaticko-meteorologické observatoře. Na základě příznivého výsledku ročního měření teploty, záření slunce, vlhkosti by ministerstvo zdravotnictví prohlásilo Dobříš městem klimaticko-lázeňským.“
Odhady na nakoupení potřebného vybavení se pohybovaly kolem částky 20 tisíc korun, ale zároveň se doufalo v dotace ze strany státních úřadů. Jak bylo tehdy obvyklé, podpora se sháněla u všech parlamentních klubů i u spřízněných regionálních národohospodářských institucí. Státní ústav meteorologický v Praze sice v dopise ze 7. listopadu 1930 projevil připravenost vybudovat v Dobříši stanici a zapůjčit přístroje, ale zároveň upozornil, že v podmínkách uvedenou nepatrnou odměnu pozorovateli (150 Kč ročně) nebude moci až na další vypláceti, poněvadž celý obnos, rozpočtem ministerstva školství a národní osvěty na odměny věnovaný, je vyčerpán.
Umístění observatoře se uvažovalo v místech, kde se záhy začalo plánovat vybudování plicního sanatoria, proto zřejmě projekt ustrnul na mrtvém bodě. V dopise z 18. srpna 1932 Ústav meteorologický žádá město o navrácení zapůjčených tiskopisů, aby jich bylo možné jinde použíti. Bylo tedy v té době už jasné, že se žádná observatoř stavět nebude, což ostatně potvrdil starosta Schart v dopise z 22. srpna, kde ujišťuje, že po vybudování léčebného sanatoria se město k budování observatoře vrátí.
Ještě delší vývoj mělo budování živnostenské střední školy v Dobříši. Iniciativa vzešla ze strany Obchodního grémia v Dobříši v prosinci 1936. Bylo poukázáno na plán města Příbrami vybudovat novou budovu střední průmyslové školy, čímž by byl okres dobříšský k této škole „přiškolen“ a zanikla by živnostenská pokračovací škola v Dobříši. Této situaci se tedy mělo čelit vybudováním vlastní střední školy živnostenské. Již v listopadu 1937 vznikl projekt na vybudování živnostenské školy na pozemcích čísel 327/1, 319 a 318/1, tedy vedle měšťanské školy v místech dnešní mateřské školy. Z ministerstva školství a národní osvěty však záhy přišla reakce, že projekt je příliš předimenzovaný, a bylo doporučeno přepracování. Po okupaci země sice město stále usilovalo o vybudování střední školy, ale z ministerstva stále přicházely námitky a odklady. Celkem se ve škole počítalo se čtyřmi učebnami, s dílnami pro krejčovství, pro rukavičkáře, pro holiče, pro kovodělníky, elektrotechniky, automechaniky a truhláře. I přes velice důkladný projekt architekta Vladimíra Šebesty se stavba nakonec nerealizovala.
Jan Michl,
ředitel Muzea města Dobříše
